Situace: Jedu do Nového Hrozénkova vezu vnuka dceři na dětský tábor, kde dcerka navzdory nesouhlasu širší rodiny (manžel souhlasil, neb jsou spolu příliš krátce a on ji stále ještě miluje) si prosadila, že bude dělat zdravotnici a svoji starší sestru si vzala s sebou aby jí synka pomohla hlídat.

U krajnice stála černá limuzína, no dobře, tak sedan vyšší střední třídy s cizí, ale eurounijní SPZ u ní chlápek tak kolem třicítky, tmavé pleti a solidního vzhledu, v bílé košili s mapou v ruce zuřivě mávající.

Už roky a roky tvrdím, že se sterilní čistotou prostředí pro děti se to nesmí přehánět. Že se jim organismus vzepře, protože se bude nudit a nebude nic mít na práci a tak se obrátí později proti nim samotným.

Přišlo, přišlo, a bylo na co se koukat.

Cukání přerostlo v přesvědčení, že realizace je možná, nikoli však nezbytná, ale ono to člověku nakonec nedá. A proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě? Tím, že jsem si akvárko nekoupil, nedal jsem sice vydělat polským sklářům ani lepičům, ani našim prodejcům akvárií, ale dal jsem vydělat výrobci nožů k řezání skla a Soudalovi, kterému jsme zaplatil za akvaristické lepidlo. (Bastiat, Co je vidět a co není vidět)