Já je snad přitahuju.

U krajnice stála černá limuzína, no dobře, tak sedan vyšší střední třídy s cizí, ale eurounijní SPZ u ní chlápek tak kolem třicítky, tmavé pleti a solidního vzhledu, v bílé košili s mapou v ruce zuřivě mávající. Chvíli mi trvalo, než jsem ho vyhodnotil jako cizince, který pravděpodobně zabloudil a tak jsem zastavil asi po nějakých patnácti, možná dvaceti metrech. Z auta nevystupuji, tak-tak jsem se do něj nasoukal. Jedu totiž sekat trávu a na vozíku mám za sebou traktůrek. 

Synek má mapu, třeba chce jen ukázat cestu, na to by moje angličnina stačit měla bohatě a s přehledem, no a moje němčina snad taky.

Chlapec přišel, otevřel dveře spolujezdce vrazil mi vizitku s arabským jménem do ruky a spustil historku o tom, jak potřebuje pár drobných na to, aby si mohl koupit benzín na cestu domů, že to nějak špatně odhadl nebo co a tak zůstal v širém poli bez kapičky benzínu a bez eurocentu v kapse. Začal ze sebe rvát řetězy ze žlutého kovu a prsteny, že tohle všechno mi dá, když mu dám na benzín...

Secvakly mi souvislosti a odmítl jsem se slovy, že mu nemohu pomoci - I´m sorry, I can´t help you..

Tento týden už byl totiž se stejnou historkou pátý...