Vezmi žlutou tužku,
namaluj mi hrušku.
A pod hrušku talíř...
Sláva! Ty jsi malíř!

Dneska to je už dlouhých a současně velmi krátkých 10 let, co umřel člověk z nejbližších - táta. Tehdy si nikdo z nás nedokázal představit, že se to může stát. Táta byl stálice, konstanta, něco neměnného... Byl hodně nemocný, ale přesto stále aktivní. Nebyl tenkrát Internet k dispozici, člověk se nedozvěděl nic o tom, jak to s ním je, nebo není vážné.

Opravdu si myslíte, že je denní svícení až taková blbost?

Dávejte pozor, čím si své děti kupujete, když na ně nemáte čas. Dávejte pozor i na to, co před nimi říkáte. Na Poraďte se objevil zajímavý dotaz jedenáctiletého kluka. Je zvědavý, objevuje svět a díky technice má neuvěřitelné možnosti.

Tak jsem byl dneska v servisu se svým novým starým autem - koneckonců má právo na nějaké mouchy a jsou to věci, se kterými se počítalo. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl v čase opravy volno, protože domů daleko a na nějakou smysluplnou práci málo času, dovolil jsem si to, co už dlouho ne. Obrovský luxus. Dovolil jsem si jen tak trochu se courat po Vítkovicích a pozorovat lidi a prostředí. Jen tak zevlovat a zabíjet čas. Jen tak se rozhlížet a vzpomínat. Tak se pojďte, kdo máte čas a chuť, projít se mnou.

Dědeček s babičkou jsou v nebi. Leží na lehátkách pod slunečníkem na nádherné pláži, popíjejí ledové drinky. Všude kolem nich jsou šťastní lidé, nikdo nemá žádné starosti, hraje rajská hudba - no prostě ráj. Vtom dědeček vstane a vlepí babičce facku.

"Proč jsi to udělal?" ptá se babička.
"Protože nebýt té tvojí zasrané zdravé výživy, mohli jsme tady být už dávno".

Babička se přihlásila na univerzitu.
Doklady měla v pořádku, zkoušky udělala, a tak jí přijali. Ale předseda komise si přece jen neodpustil zvědavou otázku:
"Vážená paní, na co vám bude v penzi vysoká škola?"
"To nedělám pro sebe, ale kvůli dědovi. Ten starý kořen se v hospodě uřekl, že by k sedmdesátce jako dárek strašně chtěl ještě jednou přefiknout nějakou studentku."