Tak jsem byl dneska v servisu se svým novým starým autem - koneckonců má právo na nějaké mouchy a jsou to věci, se kterými se počítalo. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl v čase opravy volno, protože domů daleko a na nějakou smysluplnou práci málo času, dovolil jsem si to, co už dlouho ne. Obrovský luxus. Dovolil jsem si jen tak trochu se courat po Vítkovicích a pozorovat lidi a prostředí. Jen tak zevlovat a zabíjet čas. Jen tak se rozhlížet a vzpomínat. Tak se pojďte, kdo máte čas a chuť, projít se mnou.
Jasně, nejprve necháme auto v servisu, je třeba u klimatizace vyměnit ložisko, začíná hučet a není dobré tu opravu zbytečně odkládat.
A jdeme, od servisu je to jen kousek na Mírové náměstí, podíváme se, jak vypadá Vítkovický kostel zepředu.
A taky zezadu - je to naprosto unikátní stavba z lícového zdiva. Cihlového.
Po tom, co bylo zdivo očištěno od nánosů zanechaných desetiletími a desetiletími exhalací z hutních provozů, domy neuvěřitelně prokoukly.
Škoda jen té převahy alternativně pigmentovaných spoluobčanů... Ale co, pojďme dál. Tady kdysi dávno bývalo kino..
A tady ještě jedno. Jedno se jmenovalo Kino Jas a druhé Kino Mír. Ale které bylo které, to opravdu už netuším... Tohle ale vypadá na Kino Jas. Vidíte vlevo ty úchyty po nápisu?
Restaurace Na Kaplance... Tady v jedenašedesátém, v únoru, byl zabit tátův starší brácha. Při výkonu služby. Detaily neznám, stalo se to pět let před tím, než jsem přišel na svět. A víte, co je zvláštní? Téměř na den přesně pět let před tím!!
Sad Jožky Jabůrkové... Čas mládí a malin nezralých.. Tady jsem kradl spolužačce z průmyslovky první polibky... Kolik že mi to tenkrát bylo? Patnáct?
Hned vedle je místo, kde jsem strávil čtyři krásné roky. Vítkovická průmyslovka. Trošku chátrá, ale pořád je to impozantní budova. Její současný ředitel mě učil kdysi Mechaniku - to tam tenkrát začínal jako absolvent Vysoké školy a dneska už je to "někdo". No měl by s těmi obklady něco nechat udělat. nebudu mu to upravovat ve "Fotošopu"..
Tohle je budova školních dílen. Zámečnická práce mi nebyla tak úplně cizí a neznámá, protože jednak táta byl vyučený zámečník a jednak dědeček mi leccos ve své dílně dovolil. Ale tady jsem si prvně vyzkoušel soustruh, frézku, hoblovku, svařování plamenem i elektrodou, kovářskou práci a v neposlední řadě i práci modelářskou. Ne, modelařina nebyla výrobou letadel nebo lodí, ale výrobou dřevěných modelů pro odlévání kovů... Krucinál, já jsem (dodneška) tak chytrý a šikovný synek...
No tak tohle bývala mateřská škola, kde jsem/jsme vozili (s manželkou) svoje dcery. Dnes je to sídlo firmy, jejíž logo jsem vymazal z obrázku. Neplatí mi za reklamu, nic nebude.
Zatáčka na Lidické. Pro mě zajímavé místo. Tady jsem tátovi vypadl z auta (Hele, nechte si ty poznámky o praštěném, ano? Všechno slyším!) Z Pobědy.. Byly mi tenkrát tak asi tři roky, tehdy ještě nebyly povinné pásy a nemuselo se čekat na dvanáct let věku na to, aby dítě mohlo sedět vepředu. Vlastně je to jeden ze zážitků, který si dokážu z tak raného dětství vybavit. Otevřely se dveře, já se vykulil ven, za námi embéčko... Tak-tak to dobrzdil... Táta z toho musel být dost v šoku.
Ale pojďme už pomalu zpátky, blíží se poledne a tedy čas, kdy si mám auto vyzvednout. Ještě jednou projdeme přes Mírové náměstí a tentokrát necháme kostel za sebou.
Koukněte, támhle je Radnice..
A nedaleko po pravé ruce. Vítkovická nemocnice. Tam někde za těmi okny nahoře mi před necelými deseti lety umřel táta... Netušil jsem, že se na Plicní chodí umírat. Od té doby jsem velmi alergický na frázi "to bude dobrý". Když ji slyším, je mi jasné, že se mám připravit na nejhorší variantu. A zatínám pěsti.
Víte, co je zajímavé? Já se narodil ve Frýdecké nemocnici v roce 1966 a můj dědeček v téže nemocnici o jedenáct let později, tedy v roce 1977, zemřel.. Jsem starší ze dvou bratrů a s bráchou jsme od sebe o něco málo přes dva roky. Moje starší dcera se narodila ve Vítkovické nemocnici v roce 1987, je starší ze dvou sester, které jsou od sebe o něco přes dva roky. Můj táta zemřel v téže nemocnici v roce 1998 - o jedenáct let později... Náhoda? Takových "náhod" je u nás víc. Možná se o některých ještě někdy, časem, zmíním - jednu už jsem nakousnul výše.
Pro mne z toho vyplývá, že bych se měl za jakoukoliv cenu vyhnout nemocnici, ve které bude moje starší dcera rodit svoje první dítě.
Serem na to, hlavně zdraví... Pojďte na jedno. Pivnice Výběr je skoro tak populární jako Stodolní ulice. Nebo aspoň bývala - hned u Výběru stávaly tramvaje, vždycky byl čas zaskočit "na jedno". Za tramvají a ženskou není třeba utíkat. Vždycky se dá počkat na další. A když je k tomu pár točených, čeká se velmi příjemně.
Stejně populární býval bufet Úsvit, který jsem nevyfotil a tak na mě nekoukejte, jděte na to jedno-dve-tři.. Já nemůžu, jdu pro auto a budu řídit. Jedu domů, ale před tím ještě se zastavím v Havířově pro králičí granule.
Hezký den.