Nevěřím na zázraky.
Spoléhám na ně.

jandy: Četla jsem téměř bez dechu a na konci jsem měla pocit, že ještě nechci přestat, že chci číst dál a dál. Je to tak zajímavé, smutné a přitom tvým typickým nadhledem okomentované, kus života, v pár řádcích, ... Nevím proč, ale vybavilo se mi, jak jsem tajně četla v dětství při baterce knížky v posteli pod polštářem. Tak nějak se teď po přečtení článku cítím. Chci zalézt s "hezkou knížkou" do bezpečí a číst a číst a být zvědavá, jak to dopadne.