Dennapicu | Rozjímání za deště

Nějak to rychle uteklo. Převalilo se jaro, prosvištělo léto a přišel podzim. Podzim sice můžu, dokud je slunečný a barevný, ale když na to přijde, déšť k němu patří a nakonec je docela dobře, že zapršelo. Letos zvládám věci s přehledem až vyloženě elegantně s vědomím, že jakákoli práce si na mě stejně počká, takže je to vlastně úplně jedno.

Když jsem se chystal v létě pokosit louku, přišlo období dešťů a tráva zrála a zrála, až přezrála. Přerostla, uschla nastojato a bylo po žížalkách. Přišel vítr, je to polehlé a zmuchlané, nedá se to ani nijak moc dobře zrušit, tak jsem něco oškubal traktorkem, ale protože v trávě byla mraveniště a krtince, je to hrbolaté jak... Nenapadá mě vhodné přirovnání. Asi mi nezbude nic jiného, než to nechat tak, počkat, až to sníh položí, uschne to a teprve potom se budu moci zabývat vyčištěním a úpravou terénu.

Něco jsem sice samozejmě zvládnul a jak to tak vypadá, mohlo by to i stačit, ale to martyrium se sklizní sena.. To nebylo zrovna příjemné. Asi dvakrát mi do sečení napršelo - trvalo to jednou tři dny a podruhé pět dní - seno shnilo a bylo dobré tak na kompost. Takže jsem ho po vyschnutí spálil - kompostu mám mraky.

Tak mě napadlo, že bych začal prodávat granulovaný sušený králičí hnůj - výroba je docela jednoduchá, suché a granulované to ze zdravého králíka už přímo vypadne. Stačí jen zabalit. Když jsem viděl, že se prodává kravský hnůj a slepičí trus... Co ti lidi ještě nevymyslí?

Trošku víc, než bylo rozumné, jsem spoléhal na omladinu - vypadali docela nadšeně, když zjara sázeli rajčata a papriky, ale dopadlo to jako obvykle - nejvíc mě mrzí neposekaná horní zahrada, pořád jsem to odkládal a čekal, že... ...až už je to úplně v prdeli. Inu život je otázkou priorit a děti mají ty priority nastaveny jinak. A navíc, pokud si vzpomínám, nebyl jsem lepší. Tenkrát, před třiceti lety, kdyby mi někdo řekl, že se někdy v budoucnu budu hrabat v hlíně, sázet, roubovat stromky a řezat je i tvarovat a pěstovat růže a že mě to bude bavit, vysmál bych se mu. A ejhle. Když dneska vidím, jak se rozrostly stromky, které jsem nejen sázel, ale i k nim podnože vypěstoval a rouboval je, kolik nesou úrody a to jsou hodně mladé... Říkám si, že tu po mně zůstane aspoň něco aspoň chvíli. Stejně jako tu zůstaly stromy, které jsem jako hodně malý kluk "pomáhal" sázet svému dědečkovi. Mám to tady rád. Po určitém přechodném období, kdy jsem měl chuť všechno prodat a někam zmizet, jsem zase v normálním režimu a stejně jako nechápu, jak je možné, že jsem si dělal pohodlí na hrobníkově lopatě, nechápu ani toto.

Ale abych svoje mladé jen nepomlouval - odvedli teď dost solidní kousek práce při sklizni jablek, hlavně tedy při sběru padavčat. Ač se můj stav konsoliduje a snad i zlepšuje - prodloužil se mi opasek, oproti jaru ho utahuju o šest dírek dál. Šest dírek, to je pět mezer, každá mezera tři centimetry.. Na to že nedržím žádné diety, to není tak špatné. Leč vraťme se do reality. Kožený opasek se opravdu prodlužuje. Omladina tedy posbírala spousty padavčat, z něčeho jsem zajel udělat mošt, kterým jsem pak podělil rodinu a kamaráda. Kamaráda proto, že se občas takhle dělíme a děcka proto, aby taky ochutnala plody své práce a netrpěla pocitem, že na mě dřou jak barevní a nic z toho nemají.

Urodilo se. Mám spousty jablek, na zimu nechám jen to nejnutnější, zbytek projede moštárnou. Neměl jsem sice původně v úmyslu zakládat demižón, ale asi to budu muset přehodnotit. Uvidíme. Je to totiž jediný konzervační proces, který zachová všechny vitamíny. Sice bych mohl sterilizovat mošt do flašek, ale potom je takový... Inu sterilní. Jen s jablečnou chutí, nic dalšího pozitivního v něm není.

Kromě jablek se na jabloni urodila spousta hroznů. Vinných hroznů a jsou letos naprostá ňamka. Nemám stolní hrozny, mám normální hrozny pro výrobu vína. Odrůdu neznám a myslím, že ji neznala ani ta spolupracovnice, od které to moje drahá stáleještěchoť přinesla. Píchnul jsem do země řízky a roste to jak vzteklé. Daří se jim, asi si založím vinohrad. Nic moc, tak dvacet, pětadvacet hlav, ať to nepřeženu. Budu se tak letos zabývat kromě jiného i vinnými hrozny, liány se hodně rozrostly, a mám takové cukání, že bych to protáhnul lisem a dostal z toho šťávu, kterou bych potom jen tak z hecu naložil do demižónu a nechal překvasit. Jen z čiré zvědavosti, z touhy po poznání něčeho nového a posunutí vlastních hranic.

Po Rexově smrti - ne, nedalo se tomu zabránit, už si sice nepamatuju, co to bylo za chorobu, ale v kostce řečeno psíkovi se díky rakovině splašily hormony nadledvinek a neměl šanci to zvládnout. Pochoval jsem ho na zahradě, nedovedu si nějak představit, že bych dlouholetého kamaráda nechal spálit v kafilérii, sám jsem mu vykopal hrob a uložil ho do něj. Takhle zůstává s námi. Tedy po jeho smrti jsem nějakou chvilku sháněl psíka, dokonce i po útulcích. Měl jsem dva tipy v Třinci, leč přihlásili jsme se pozdě a tak z toho sešlo. Ovšem toho dne jsem začal prohlížet web velmi intenzivně a podařilo se mi najít nedaleko Ostravy - v Háji ve Slezsku - nabídku štěňat, kde jsme se poptali a domluvili. "Zbylo" na mě největší štěně z vrhu, máme ho doma týden, už si zvyklo a řádí jak Černá ruka. Vypadá to, že to bude docela ostrý psík a velmi dobrý hlídač. Dcerka s ním plánuje chodit na cvičák, tak uvidíme. Myslím, že je to velmi rozumný nápad.

Štěněte je plný dvorek. Sice se mu oficiálně říká Rexi, ale daleko častěji na něj voláme "Štěně". Šarik je z něj naprosto v šoku - co si ten malý dovoluje. Pořád by si hrálo a protože "starý pán" už na hry moc není, vždycky, když jsem někde poblíž a štěně jde po něm, tak se na mě vyčítavě dívá, co jsem mu to přinesl. Ale aspoň neteskní po Rexovi. To bylo až neuvěřitelné, jak ho vždycky na každé procházce hledal. V jeho hlavě bylo nastaveno, že Rex je "někde vepředu", takže ho jenom musí dohnat. Nedovedete představit, jak to rozhodilo mě, když jsem si uvědomil, proč jde Šarik tak zarputile dál a dál...

Mladší dcerka udělala řidičák. Čeká na ní tady moje stará Felicie. Na doježdění a nasbírání prvních zkušeností to bude dostačující, když to někde podře nebo pokrčí, nebude to vadit. Felda už má svoje za sebou, přes příští STK už ji tahat nebudu, prodat se to nedá... Možná si z ní postavím traktor.  Ale teď ještě poslouží svému účelu a výuce začínajícího řidiče.

Když už jsme tak u toho, ta moje holka je dobrá a bude z ní solidní řidička. Jen musí jezdit. Neodolal jsem, když se přišla pochlubit s čerstvým řidičákem a půjčil jí Kangoše na cestu domů, samozřejmě s mým odborným (nebo odporným?) vedením. Na to, že jela poprvé skoro za tmy to bylo velmi dobré. Jen je holka trochu křečovitá, musím jí vysvětlit, že to není správné a ukázat proč, co a jak. Když je za volantem takhle vytuhlá, každý svůj pohyb přenáší do auta. Když chce přeřadit, pootočí volantem doprava. No a někdy bývá vpravo vysoký chodník a v takovém případě musí otec-instruktor zasáhnout do řízení, protože s utrženým předním kolem bychom nikam nedojeli. Ale jinak opravdu holka celkem umí a zvládá s přehledem. Najedeme spolu ještě pár desítek kilometrů a pustím ji do provozu samotnou - věřím že to zvládne stejně jako vy jste zvládli dočíst moje úvahy a rozjímání až sem.

Krásný den přeju.