Ludkovje mili, vitě jak se po ostravski řekně: "Miláčku, podívej padá hvězdička, rychle si něco přej?"

"Pičo, he!"

Jedna z nejstrašnějšich věci, co možu chlopa potkať je, že se jeho milenka skamaradi s jeho robku. A začnu do něho doryvať. Tuž moja Beruška je taka děvucha fajna, moderni, aji jakysyk ten grupač uš sme kdysik před rokami davnymi dluho-dluho temu oprubovali, tuž se k temu postavila čelem. A skamaradily se. Pravěl sem se: "Fčilek se to užiju. Dvě robki v lužku, to budě fajne." No ja. Ale

Tak pro začátek česky. Jsem po jednom pradědečkovi Valach, po druhém Polák, po třetím Slezan, takže vlastně taky z větší části Polák a toho čtvrtého jsem neměl příležitost ani zaregistrovat, otec mojí maminky vyrostl v pazderně. O prababičkách vím ještě míň. Cesta do historie prakticky každého ze střední Evropy bude dost zajímavá. Nikdo nemůže s jistotou říci, že tím, kdo byl před desetiletími

Esy tě boli zub a je sy chlap, tuž se nechej nakopať do kuli a budeš s lasku spominat, jake to bylo, gdyž tě enem bolel zub.

(A esy´s je roba, tuž do ledvin.)

Tož vitajte.

Na webu je obrovské množtví najrůznějších stránek. Aji toť na temto serveru, či jak sa temu nadává, sem našél najméň jeden ten, oný... Ja už vím. Blog o motyvaci a pozytyvním myšlení. Ja ale to přeca néni ze života, ani o životě. To je o tém, jací by nekteří z nás chtěli být a jak sa k temu postavit, aby byli tací, jací chcú. A co my, co nechcem? Co sa nám lúbí to, jací sme?

V kamnech praská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá...