Je toto možné? Už tak dlouhá doba uplynula od jednoho slůvka na místě, které navštěvujeme jen málokdy. Pamatuju si to jako dneska (tedy blbě) - všechny trapasy a nepříjemnosti, které kolem toho byly, i to že tenkrát byla sobota a celý den pršelo.
Říká se, že květnová manželství nic nevydrží, ale moje draze milovaná choť tomu tvrzení vzdoruje už jednadvacet let. Pořád mi říká, že mě nemiluje natolik, aby mě opustila. Většina jejích spolužaček a kamarádek je už rozvedená, některé i vícekrát a ona děvenka moje starostlivá pořád ne a ne. Že prý bych si samým oslavováním zničil játra a ledviny a že tohle prostě nemůže připustit. No a tak spolu cestujeme životem v dobrém i ve zlém - těžko říct, čeho za ta léta bylo víc. A bylo vlastně něco zlého? Jistě, nějaké krize jsme asi prožili, ale o tom by spíš měla povídat moje milovaná polovička. Já si v tom fofru nějak nevšiml, nebo co...
Nestěžuju si, jednak bych si něco takového už nedovolil, přece jenom s odstupem času člověk vidí věci jinak, a jednak vlastně ani nemám důvod. Protože co nás nezabije, to nás posílí. A těžko říct, zda jsem mohl dopadnout lépe. (Jo, to, že jsem mohl dopadnout hůře, tak to se mi před pár lety podařilo zjistit. Zvláštní pocit, věřte mi. A nezávidím tomu pánovi, co má tu holku, co jsem s ní měl být já, u sebe doma. Ufff. Má můj nehynoucí vděk. A já mám trochu škodolibou radost.)
Já vím, vyznívá to moje povídání všelijak, ale v podstatě jsem chtěl poděkovat za prožitá léta a vyjádřit naději, že to bude i v tom nejhorším případě víceméně stejné; pořád se budeme popichovat a stále provokovat.
Stal jsem se navždy zodpovědným za to, co jsem k sobě připoutal. Jsem zodpovědný za svou růži...
Děkuji...
Dík, že ses už z dálky na mě smála,
dík, že jsi mi schválně v cestě stála,
dík, žes štíhlý měla pas
a já byl z Tebe pryč, jak zřejmě vidělas.
Dík, žes měla zřídka slzy v tváři,
dík za Tvoji vůni na polštáři,
dík za každý nerozum,
že zábav bylo dost a hádek minimum.
Dík...