Lehce nostalgické vzpomínání

A opět je tu květen, opět je tu máj, čas nového života, čas lásky a naděje. Ale také a to zejména čas maturit a s ním neodmyslitelně spojeného posledního zvonění. Kolik že to už je? Teď jsem se na chvilinku zamyslel, zaváhal jsem a nevěříce paměti, použil jsem k výpočtu svoji letitou kalkulačku.

No ano, už je to dvacet a šest let, co jsem se svými spolužáky opustil střední školu a vydal se nesmělými krůčky vstříc dospělému životu. Nechci nic bilancovat, foto maturitního tabla už jsem tady měl loni, nebo možná předloni. Dnes mám jinou lahůdku. Poslední zvonění.

Co na tom může být tak zajímavého? Nic a všechno. Maturovali jsme v roce, kdy bolševik byl poněkud nadstandardně podrážděný, už si ani nepamatuju proč, a něco jako procházky v maskách a vybírání peněz bylo přísně zapovězeno jako nevhodné a nehodné socialisické mládeže. Ke schválení ředitelství školy muselo tenkrát i každé maturitní tablo a zdaleka ne všechna mohla být prezentována, tak jak je to dnes zvykem. Ta doba naštěstí pominula, čas oponou trhnul a dnešní studenti se mohou vyřádit bez rizika last minute vyhazovu.

V roce onom čtyřiaosmdesátém minulého století.. Jak úžasně to zní, to spojení slov "minulého století", člověk si hnedle připadá jako velebný kmet.. Tedy v roce onom čtyřiaosmdesátém minulého století vznikla, jak jinak, než na koleně, nahrávka, kterou mám tu čest prezentovat v podcastingu. A protože pokud se nepochválím sám, nikdo to za mne neudělá, podotýkám, že jsem se na ní spolupodílel jak autorsky, tak realizačně. Osm hodin práce přibližně osmi maturantů přineslo zhruba osm minut zábavy, kterou nám ředitelství školy laskavě schválilo a my se tak mohli prezentovat ve školním rozhlasu.