K. H. Borovský - Proč jsem občanem?

28. říjen 2007 | 07.00 |

Nic na světě není tak obyčejného jako to, čemu říkáme nevidět pro oči, totiž že člověk obyčejně si nevšímá toho, v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete. Kdosi nazval člověka velmi trefně zvířetem zvykovým, čímž se vyjadřuje to, že si člověk časem svým všemu zvykne a že již konečně při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.

Lidé již skrze tolik století zvykli si stejným krokem šlapati v tom jhu, které jim od chytřejších, ale zlomyslných spolutvorů na bedra vloženo bylo pod rozličnými zámínkami, také až do konce ve jménu a s udaným plnomocenstvím božím, a které nyní nazýváme státní zřízení. Člověk zvyklý při všem se tázati "proč?" a "nač?" (bohužel jest takových lidí posud přece jen malá částka) neví, má-li se více horšiti neb smáti, když tak pozoruje státní zřízení národů počítaných k civilisovaným. Ve všech učebních knihách přirozeného práva můžeme se dočísti toho, že stát zřízen jest proto, aby v něm dosáhli lidé bezpečnosti osoby a jmění, práva, spravedlnosti a větší pozemské blaženosti atd. atd. Budeme bez předpojatosti rozvažovati, jak dalece toho všeho dosahují lidé v státním spojení, a jaké vůbec užitky mají lidé z toho, že jsou ve státu živi, při čemž zcela všeobecně jednati chceme, nejmenujíce ani jeden ani druhý stát, avšak majíce hlavně na zřeteli tak zvané policejní státy, státy, ve kterých se vláda do všeho míchá, a zanechávajíce každému na rozhodnutí, jak dalece okolnosti od nás uvedené a objasněné také v tom neb onom státu skutečně se vyskytují. Pro uvarování všelikého nedorozumění musíme již napřed podotknout, že vypočítávajíce zde škody a nepohodlí, které obyčejně ze státního spojení vyplývají, nemíníme tím, aby snad lidstvo zase k prvotnímu divokému stavu se navrátilo, nýbrž chceme jen každému jasně před oči postaviti nevyhnutelnost velikých reforem (oprav), kterých zapotřebí jest, má-li stát býti skutečně tím, k čemu určen jest. Až posavad nejeví se nám alespoň stát skoro jinak nežli co nucená společnost, ve které množství obtíže nesou proto, aby malý počet dobře a vesele žíti mohl.

Počněme především s výlohami, které lidi mívají kvůli tomu, že jsou v státu živi. Výlohy tyto nesmírné, a každý by se zhrozil té přeukrutné sumy, kdyby se všechny v některém státu spočítati mohly. Nesmíme totiž mylně se domnívati, že snad daně,* ačkoli jsou všude dosti velké a pořád se ještě zvětšují, že pravím, tyto daně jediná jsou výloha, kterou máme kvůli tomu, že jsme občané jistého státu. Naopak se musí říci, že přece tyto všechny daně, byť se počítaly na sta milionů, přece jenom nepatrná suma jsou proti těm ostatním výlohám, které občané jen kvůli tomu mají, že v státu žijí.

*) Slovo daně zde béřeme v tom smyslu, že znamená veliké dávky, které občané prostředně aneb bezprostředně do státních důchodů odvádějí, tedy kontribuce, domovní daň, dědičnou, osobní, výdělkovou, z příjmů, potravní, cla, za sůl, za tabák, za kolky, taxy, loterii, poštovní platy, mýta atd.

atd., jaká by koli jména tyto dávky v rozličných krajinách ještě míti mohly.)

Vezměme především vojsko. Myslíte snad, že ty nesmírné miliony, které se z daní vydávají na platy, na šatstvo, na zbroj, na jiné vojenské potřeby, že to již všechno výlohy jsou, které kvůli vojsku máme? Přiražte k tomu ty ohromné sumy, které jednotlivé rodiny každoročně potají na to vynakládají, aby své syny při asentování od vojska osvobodily, přiražte k tomu ty sumy, kterými se zámožnější dovoleným způsobem od té povinnosti vykupují, přiražte k tomu všechny rozmanité výlohy a útraty každoroční asentýrky, pak to, co se odvedeným od obcí dává na cestu, co se za vojáky ročně posílá z domu na přilepšenou, spočítejte, kdybyby to možná bylo, výlohy jednotlivých občanů na ubytování vojska a na přípřeže, konečně k tomu všemu přiražte, co se pro všeobecnost ročně ztratí tím, že několikrát sto tisíc nejzdravějších a nejsilnějších mužů ani krejcar ročně nevydělává, a pomyslete si tu ohromnou sumu, o kterou by se všeobecné národní jmění ročně zvelebilo, kdyby každý z nich denně jenom kupř. 10 kr. stř. prací svou vydělal; a pak teprva dohromady budete míti pravé ponětí o tom, co vás ročně vojsko stojí a co by se ročně v celé zemi ušetřilo, kdyby vojska nebylo.**

**) Obyčejně se sice říká, že prý se zas při vojsku mnoho lidí obživí, to ale jest stará pověra, kterou mezi lid přivedli ti, jimžto držení velikých vojsk ku prospěchu jest, a kterou od té doby bezsmyslně jeden po druhém opakuje. Kterak se kdo přiživí při vojsku? Jestli nechceme mluviti o jistých nepočestných obživách jistého druhu ženských, lichvářů a některých spekulantů a liferantů, kteří stát okrádají, nezůstane z toho nic než obživení těch, kteří pro vojsko šatstvo, potravu atd. pracují a prodávají. Myslíte ale, že ti lidé, kteří následkem nynějšího stavu vojáci jsou, nebudou jísti a píti, myslíte, že se nebudou odívati, kdyby na vojně nebyli? Rozdíl jest jenom ten, že nyní živi jsou na všeobecné útraty dost špatně a že by pak sami ze svého výdělku byli živi mnohem lépe. Celá tato špekulace s obživou od vojska připadá mi tak, jako by některý hospodský každému ročně platil 1000 zl. stř. pod tou výmínkou, aby je u něho utratil!)

Od vojska přejděme k úřadům, a sice především politickým. Kdokoli s těmito úřady v takových státech, jako zde na zřeteli máme, co činiti měl, ten asi bude nejlépe vědět, že ta část daní, která se na udržení těchto úřadů ročně nakládá, příliš nepatrná suma jest proti tomu, co na ně kromě toho občané ještě ze svých kapes (obyčejně potají) vydávati musejí, když s nimi co jednati mají. Kdyby bylo možná býti vševědoucím a vésti rejstříky na tato vydání, podivili bychom se zajisté jejich veliké sumě. Nesmí-li se, jako to obyčej jest v policejně libovolných státech, ani moucha hnouti bez vědomí a povolení úřadů, musí se k těmto výlohám přiraziti ještě ohromná suma všech ztrát, promeškání, zkrácení v obchodu atd., kterou občané utrpí buď nejapností úředníků, buď vůbec tím, že se nemohou ve svých živnostech volně a svobodně pohybovat.

O soudních úřadech platí totéž, a kdybychom ani to nepřipustili, že časem z úplatku nespravedlivě soudí a křivdu činí, již to obšírné a pedantské zřízení jejich vede k tomu, že občané majíce nějaký soud, nemohou se nikterak i při vší poctivosti soudů uvarovati nepotřebným a dosti citelným výlohám, takže takový u soudu zapletený občan s podivením se sám sebe tázati musí: Nač já vlastně přispívám v dani své také na udržení soudů, když musím pokaždé, kdy soud potřebuju, přece ještě mnohem více platiti, než zač celá ta práce při nestranném ocenění stojí? - Když ale zase vezmeme soudy ne v rozepřích civilních, nýbrž v poměru k zločinům, musíme uznati s nemalým podivením, že jest v zemi více osob zaměstnaných se souzením zlodějů než se zlodějstvím, což jest jistě nepřirozený poměr, a položertovně a poloopravdově mohlo by se říci, že by občané k tomu přišli laciněji a pohodlněji, kdyby zlodějům místo jejich příjmů z krádeže vysadili roční dobrovolné paušále, které by jistě nemuselo být tak veliké, jakou útratu ročně máme se zloději u soudů a v kriminálech. Tím chceme jen tolik říci, že by celé soudní jednání mohlo býti mnohem jednodušší a že pro celek mnohem užitečnější jest, kdyby se jednotlivému časem pro rychlost a jednoduchost soudu stala křivda, než když se všem vinným i nevinným ustavičná křivda děje dlouhým, nekonečným a zapleteným řízením, na které se ani žádný občan bez advokáta spustiti nemůže.

Co se stavu učitelského týče, pokud od státu placen jest, nemůže se ovšem říci, že by kvůli němu tak značně přibývalo daní, neboť se ty vlády, o kterých zde mluvíme, pilně varují, aby stav škol a poučení národu nepřivedly na lepší stupeň. Nechceme míti učené poddané, chceme míti hodné (rozuměj: hloupé) - to jest velmi známý výrok jistého nepříliš dávno zemřelého císaře. Ačkoli však výlohy, které přímo z daní na veřejné vyučování jdou, jsou příliš nepatrné, nesmíme přece mysliti, že těmi již všechno pro občana jest odbyto. Kdybychom nežili ve státním spojení, dávali by rodičové své děti, kterým by dobrého vzdělání opatřiti chtěli, k mužům známým pro svou učenost a moudrost a u těch by se jistě za polovici času a za polovici útrat dvakrát tolik naučily, co se naučí nyní, kdežto stát jako všechno jiné i vyučování vzal do svého monopolu a skrze 18 let (od 6-24) nechá mládež mořiti z většího dílu nepotřebnými vědomostmi a svěřuje vedení její z velké části lidem, kterým nejde nikdy tak velice o rozšíření vědomostí, o zvelebení národu, jako vlastně o své zaopatření, a kteří také se obyčejně vyznamenávají jen otrockou oddaností k velmožům než láskou k vědám.

Když povážíme, kolik tisíc musí rodičové na syna svého vynaložiti, než proběhne všechny školy, a v jak nepřirozeném poměru stojí nabyté v oněch školách skutečné vědomosti k vynaloženým penězům, shledáme, že nejsou to malé výlohy, které vynucuje nepotřebně systém státní na vychování od svých občanů. Nepatrná část těchto peněz plyne do kapes učitelů a profesorů samých, jejichžto mizerné platy musí občané takto chtěj nechtěj zlepšovati. Přitom se musí litovati jen toho, že se obyčejně takové platy nedávají učitelům za to, aby se synkové něčemu naučili, nýbrž z většího dílu jen aby dobré klasy dostali, opět vina státu, který hledí víc na vysvědčení a ne na umění. Kdyby to nebylo takové, nemohlo by se ovšem nic namítati proti tomu, že rodičové učitelům v státních službách ustanoveným a od státu placeným přece ještě od svých synů platí, ba naopak, kdyby to jen co odměnu za lepší vycvičení svých dětí dávali, muselo by se jim radit, aby dávali co možná nejvíce. Neboť jest to jediný výdatný prostředek, který mají občané v rukou proti špatnému státu a pro někdejší jistou a spasitelnou změnu státního zřízení.

Špatný stát naschvál učitelům a profesorům dává v poměru k jiným úředníkům malé platy, aby schopnější lidé raději k jiným, vděčnějším stavům a zaměstnáním se obraceli než k učitelství, a tak nemohla se příliš vzmáhati osvěta v národu, která jest úhlavní prostředek proti vládní libovůli. Když tedy rodičové pozorují přičinlivost a horlivost na učiteli ve prospěch dětí svých, velmi dobře učiní, když se za to co nejvděčněji odmění; tím sobě uloží dobrovolnou daň, která jim a dětem jejich časem svým ušetří desetkráte tolik jiných nepotřebných daní, a nejjadrněji vyvrátí se tak nechvalitebný směr libovolného vladaření.

Pováživše všechny ty nesmírné výlohy, které libovolné vlády občanům svým způsobují, a zarmoutivše se z nich, zarmoutíme se ještě mnohem více, když povážíme, co za všechny tyto výlohy, obtíže a ztráty tito občané dobrého mají!

Ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak. Vezměme kterýkoli. O vojsku kupř., určeném k bezpečnosti občanstva, pro udržení pokoje a pořádku, který občan by mohl říci, že jemu pomohlo zachování bezpečnosti osobní neb jmění? Mnohem více slyší se v podobných státech o tom, že vojsko tu a tam nepořádky a různice způsobilo, týralo samo pokojné občany, škody způsobilo na jmění pokojných občanů. To samé najdeme u ostatních ústavů podobných států. Každý kupř. ví, že by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe udržel stavby státní v pořádku a s větším prospěchem je zřizoval a řídil, nežli to činí houf draze placených úředníků! Každý ví, že se člověk za rok u pořádného privátního učitele naučí třikrát tolik než v státní škole! Každý ví, že politické úřady často více zmatků než prospěchu ve svých okresech způsobí, že by mnohem snadněji občané obstáli bez politických úřadů nežli úřadové tito bez občanů. Vůbec se nelze při takových státech uvarovati porovnání s bývalými vrchnostmi a jako nikdo upírati nebude, že by bývalí poddaní mnohem lépe byli obstáli bez svých vrchností nežli tyto vrchnosti bez poddaných, tak i absolutní vláda více potřebuje své poddané občany, nežli tito občané potřebují takovou vládu.

Po všem tomto uvážení nemůže si žádný obyvatel podobných států otázku Proč jsem občanem? předložiti než s nejtrpčím citem. Na všech stranách pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě, a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek míti, kdyby se odhodlal s vlky výti a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledávati. Tak se konečně musí ve veliké části občanů zroditi onen nepřirozený cit, který stát za nepřítele svého a za škůdce považuje a který jest zcela protivný citu svobodného občana, jenž musí cítiti lásku a vděčnost ke svému státu, poněvadž sebe v něm cítí šťastným a spokojeným, poněvadž vidí, že státní zřízení jsou k jeho prospěchu, ne pak on k prospěchu státu.

A proto také jest marné čekati od občanů libovolného státu nějakou občanskou mysl, nějakou upřímnou oddanost a lásku k státu, nějaké vlastenectví.

(K. H. Borovský poprvé v časopise Slovan 14. března 1851)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře