Setkání s dětstvím

3. září 2007 | 07.28 |

Bylo-nebylo, dávno tomu... Nějak takto začínaly pohádky, které vyprávěla snad Pavlína Filipovská, ale spíš Štěpánka Haničincová, paní na jejíchž vyprávěních vyrůstala moje generace. Pamatuje si někdo Kačenku nebo čertíka Bertíka? Dost pochybuju, většina z vás ještě byla na houbách, no možná někteří už tahali kačera.

V těch dávných dobách ještě kolem mého domu vedla polní cesta, neexistovalo tady pouliční osvětlení, nebyly motorové sekačky ani motorové kosy. Když někdo zapnul cirkulárku, široko-daleko pohasla světla. Jediná technická vymoženost, kterou nám tenkrát rodičové běžně zakazovali obsluhovat byla televize - velká vzácnost - jediné, co se na ní dalo ovládat, bylo tlačítko zapnout/vypnout. Kanálový volič byl otočný přepínač, až později, nebo potom dovozové televizory měly tlačítka. Obrazovka černobílá.. Servis? Urob si sám a součástky si sežeň, kde chceš. Kdo neměl známé...

Ale já pořád někam odbočuju a nedržím se původní myšlenky. To je tak, když si člověk zavzpomíná a zasní se. Takže v těch dávných dobách ta cesta kolem mého domu vedla o cirka dva-tři metry (výškově) níže, než v současnosti. Jednou přišli páni z Národního výboru, že potok se svede do roury, udělá se kanalizace, pouliční osvětlení, nová cesta a zasypou se veškeré nerovnosti, co jsou tady kolem tak, že tady bude pěkně rovně, nebo aspoň přibližně rovně. A zasype se to tady odpadovým materiálem, stavební sutí ... Prostě vším, čeho se kdo potřebuje zbavit. A hotovo. A jak to tehdy bývalo zvykem, bylo rozhodnuto, s nějakou ekologií si nikdo hlavu nelámal, každý z okolí si tady odložil, co se mu nehodilo, takže některá z příštích generací bude mít na mém pozemku zajímavý zdroj surovin. Ale to jsem zase odbočil.

Tehdy ještě auta nejezdila tolik, jako v současnosti, jestli se tu auto objevilo jednou za týden (ale vůz s koněm, nebo se dvěma i dvakrát za den), bylo to moc, to ne jako dneska dvacetkrát za den a to si gratuluju, že to není bůhvíjaký provoz. Jen řidiči jezdí jak prasata, asi jim tu nechám udělat zpomalovací hrbolek. Jedno takové hovado mi před pár týdny přejelo kocourka Špunta. Tehdy ale ještě bývalo venku za plotem bezpečno. Jako malý kluk jsem si hrával na betonových rourách, které tady pracovníci pokládali pro svod dešťové vody, a které byly později zasypány. Už tenkrát jsem byl blázen do autíček. Měl jsem jich... No ani si nepamatuju, ale časem jsem z té záliby vyrostl. Ta poslední moje autíčka byla zlikvidována prostřednictvím mých tehdy malých dcer.

Měl jsem tehdy kdysi dávno mimo jiné i modrou Tatru 603 s bílou střechou. "Šesetrojku". Model na setrvačník, okna měla z plexiskla... Ztratila se. Určitě jsem ji jako malý kluk - kolik mi tenkrát bylo? Čtyři? Pět? Určitě jsem ji obrečel. S léty pak na ni zapomněl, protože zapomínání je dobrá vlastnost. Ano můžeme polemizovat o tom, jak a kdy a za jakých podmínek, nebo okolností, ale shodneme se asi na tom, že zapomínat na věci nepříjemné, na bolest, nešťastnou lásku, šikanu, ponižování... Prostě že zapomínat na věci nepříjemné je dobré. Zapomněl jsem..

Až jednoho dne.. To je taky hezky otřepaná fráze, není-liž pravda? Takže až jednou... No, to není o moc lepší. Prostě potřeboval jsem vyvrtat pár děr k zabetonování sloupků ke vratům na příjezdové cestě. Jednalo se sice o dosypávanou zeminu - ležící již nějakých třicet let pod příjezdovou cestou, ale zeminu plnou kamení, a tak bylo vrtání poněkud obtížné. Každou chvíli jsem narazil na kámen, který bylo nutno uvolnit. Sochorem, krumpáčem, zemním vrtákem... Jakkoli. Uvolnit, a ručně vytáhnout. Až když jsem se dostal do hloubky asi metr dvacet, narazil jsem na něco, co po vytažení na denní světlo a očištění vypadalo takhle:

obrazek

Moje "šesetrojka", moje v čase a prostoru ztracené autíčko se našlo. Jistě, nějakých pětatřicet let na něj působil tlak zeminy a vlhkost, takže už dávno není, co bývalo. Byl jsem z toho trochu naměkko, protože je jen málo věcí, které vyvolávají vzpomínky tak přesné a jasné.

Sloupky už jsou dávno zabetonovány, vrata sice ještě nestojí, ale to je jen otázkou času a priorit. A já si tuhle vzpomínku na dětství schovávám v šuplíku už několik let. No řekněte, jsem normální?
Hezký den.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Setkání s dětstvím pavel 03. 09. 2007 - 16:56
RE: Setkání s dětstvím emté 03. 09. 2007 - 20:03