Suzanne

9. srpen 2007 | 07.02 |

Leonard Cohen

Když se v roce 1966 objevila v žebříčcích Cohenova písnička Suzanne, tehdy ještě v podání Judy Collinsové, její autor nebyl žádný začátečník. Měl za sebou tři sbírky poezie a dva romány. Přesto mu newyorští agenti, kterým tehdy nabízel své písně, opakovali: "Nejste už na tuhle srandu trochu starý?" Bylo mu dvaatřicet, a dnes - skoro po čtyřiceti letech - patří k největším stálicím proměnlivé populární scény. A to chtěl být básníkem menšího významu. Vytvořil dílo, jež jej řadí mezi nejvýznamnější osobnosti populární hudby. Existuje na devět set různých verzí jeho písniček, nejčastěji si jiní interpreti vybírají jeho Suzanne - stočtyřiadvacetkrát, následuje Bird On The Wire s devadesáti úpravami. Cohen ale jakoby byl tou vší slávou nezasažen. Jen s hrdostí konstatuje, že jeho písně stále žijí a že jsou jako vozy Volvo: životnost minimálně třicet let.
"Stal jsem se básníkem - ten je plný hlubokých konfliktů, které řeší ve svém díle. To je útočištěm. Nepořádá svět, nic nemění, je to prostě útočiště, vyrovnání, polibek míru," řekl po letech. Zapomněl dodat, že právě ony konflikty rezonují s životy a zkušenostmi jeho posluchačů a čtenářů víc, než by čekal. Umí totiž jednu věc: své problémy, trápení i radosti dokáže zobecnit, podat je tak, že se stávají univerzálními emocemi všech.
"Jako pták na drátě, jako opilec v půlnočním sboru, snažil jsem se po svém být volný," zpívá v písničce Bird On The Wire. A když vypráví o smutných rozchodech, vztazích, které skončily - kdo z nás něco takového neprožil.

Bohémství bez řádu

Přišel na svět v září roku 1934 jako Leonard Norman Cohen v rodině montrealských Židů. Mezi předky měl známého rabína, který sepsal všechny možné výklady talmudu, ale také úspěšné podnikatele - k nim patřil i jeho otec, podnikající v textilu. Leonard nepoznal strádání. Když mu ale bylo devět, přišla první ztráta - zemřel mu otec. V románu Oblíbená hra se k této tragédii, jež ho zanechala nejistého a zviklaného ve víře v Boha, vrací rádoby zlehčujícím tónem: "A jaké to bylo nemít otce? Udělá tě to dospělejším. Porcuješ kuřata, sedíš, kde sedával on." Škola mu nedělala problémy, vedle normální chodil i do hebrejské, Starý zákon četl i v hebrejštině.
V podstatě normální mladík se zcela běžnými zájmy se ovšem někdy v patnácti začal zajímat o poezii.
Mezi roky 1951 až 1955 studoval na McGillově univerzitě v Quebecku, střídavě obchod a umění. Po promoci ho rodina tlačila, aby se v duchu tradice věnoval obchodu, jeho to ale táhlo k literatuře a hudbě: "Žíznil jsem po bohémském životě bez řádu, který by však byl něčemu zasvěcen. Bylo to cosi jako volání." Když v roce 1956 vyšla jeho první sbírka, Porovnejme si mytologie, bylo o další životní dráze Leonarda Cohena rozhodnuto. V New Yorku, kde krátce studoval na Kolumbijské univerzitě, byl svědkem vystoupení Jacka Kerouaka, který četl své texty za doprovodu jazzového komba, a začal v Montrealu také recitovat po kavárnách a klubech. V dubnu 1959 se na něj usmálo štěstí, jeho prvotina a přímluvy přátel mu získaly stipendium Kanadské rady - dva tisíce dolarů, aby mohl v Londýně napsat román. "Žil jsem v Londýně jako velký pán, honil tam ženské a svým přízvukem otvíral jinak nedobytné georgiánské paláce, kde jsem se vyjímal temně a úchvatně jako Othello."
Přestože mu psaní docela šlo a nic mu vlastně nechybělo, netrvalo dlouho a jeho neklidný duch jej záhy zavedl na malý ostrůvek v Egejském moři. Měl krásné jméno: Hydra.

Život na Hydře

Pobyt na řeckém ostrůvku byl idylický. Cohen si záhy našel přítelkyni, Norku Marianne Jensenovou, a v roce 1960 si na Hydře koupil za patnáct set dolarů domek. Bez elektřiny, bez vody, svítit musel petrolejkou, žít se ale dalo za tisíc dolarů ročně, a ty si vždy vydělal při návštěvách Kanady. Domek má Leonard Cohen dodnes a stal se lákadlem pro obchodníky s realitami, kteří tu nabízejí sousedství se slavným mužem.
Silně autobiografický román Oblíbená hra (Favourite Game) vyšel v roce 1963 a kritiky byly víc než příznivé. "Prodaly se ho ale tři tisíce," stěžoval si tehdy Cohen. To ještě netušil, jak se vše změní.
S Marianne prožil Cohen osm let naplněných cestami, rozchody i opětovným shledáváním, o tom konečném rozloučení pak napsal v písni So Long, Marianne: "Víš, že bych rád s tebou žil / nutíš mě však příliš zapomínat / zapomínám se modlit k andělům / a ti se zapomínají modlit za nás."
Ještě předtím ale poznal v Montrealu v roce 1963 baletku Suzanne Verdalovou, jíž zajistil nesmrtelnost svou písní Suzanne. A o pět let později svou zřejmě největší lásku, Suzanne Elrodovou. Jejich dramatický vztah vydržel až do sedmdesátých let, mají spolu dvě děti - syna Adama Nathana (1972), o dva roky mladší dceři dali jméno Lorca Sarah. Když se rozešel i s jejich matkou, dlouho žil s kanadskou filmovou hvězdou Rebeccou De Mornay. Zajímavé je vysvětlení, proč se nikdy neoženil: "Příliš jsem se bál."

Věčný poutník

Cohen v dubnu 1961 navštívil Kubu. "Chtěl jsem zabíjet nebo být zabit," prohlásil s typickým přeháněním. Málem se mu to ale podařilo, když krátce po jeho příjezdu proběhla neúspěšná americká invaze v Zátoce sviní. Cohen, který ve vojenských kalhotách působil jistě podezřele, byl Castrovými revolucionáři zatčen. "Dali mi kolem krku nábojový pás a nechali mě jít," vzpomíná na kubánské dobrodružství. Divoké byly i časy v New Yorku, kde zakotvil v roce 1966. Bydlel v hotelu Chelsea, útočišti básníků, rockových hudebníků, výtvarníků, ale také narkomanů a pochybných existencí.
"Bylo docela riskantní dát si tam na mejdanu chipsy, klidně mohly být postříkané LSD. Jednou jsem zašel k někomu na pokoj, pár jich snědl, a po čtyřech dnech jsem se stále snažil najít svůj pokoj," přibližuje atmosféru legendárního hotelu. Právě zde prožil románek se zpěvačkou Janis Joplin, který později zvěčnil v písničce Chelsea Hotel # 2. Záhy se seznámil s lidmi kolem Andyho Warhola, s Allenem Ginsbergem, Jackem Kerouakem a dalšími, začal brát drogy, před kterými nakonec uprchl o pár ulic dál. A později se se Suzanne Elrodovou přesunuli do Nashvillu, kde v pronajaté chatce prožili několik let.
Ještě v hotelu Chelsea ale došlo k důležitému telefonátu - Cohen totiž při něm přezpíval zpěvačce Judy Collinsové svou písničku Suzanne. A tam o rok později zpíval své písně i producentovi Johnu Hammondovi, který objevil Boba Dylana nebo Bruce Springsteena. Na místě mu nabídl smlouvu.

Suzanne

Když točil své první album, neustále si připomínal: "Kdybych už to tak měl za sebou." A jak vzpomíná, hlavou se mu nehonily myšlenky na to, bude-li to dobrá, dokonalá a nesmrtelná deska. "Dokážu to dokončit?" bylo tím, co ho trápilo nejvíc. Jediné, co si vyžádal, bylo velikánské zrcadlo.
"Z nějakého podivného narcismu jsem vždy hrával před zrcadlem. Možná to bylo proto, abych zjistil, jak nejlépe vypadat při hře na kytaru, možná, abych viděl, kde je židle." Při nahrávání zašel k hypnotizérce, aby jej vrátila k písním, k jejich původnímu náboji. "Byla to zoufalá akce, ale nezabralo to."
Album znamenalo velký úspěch, a to nejen díky Suzanne, i když popis platonické lásky k přítelově manželce se stal nejznámější Cohenovou písní. Verš "Dotkl jsem se tvého dokonalého těla svou myslí" Cohen bezelstně vysvětloval tím, že "ničím jiným se jí dotknout nemohl." Díky nezkušenosti s právnickými kličkami podepsal smlouvu, na jejímž základě přišel o práva na Suzanne a další dvě písně. Nakonec je vysoudil zpět, trvalo to však léta a přišel o mnoho peněz. Bral to ale stoicky.
Při natáčení druhého alba, Songs From A Room, Písně z pokoje, na tom nebyl psychicky nejlépe. "Nevím vůbec proč se to tak semlelo. Patřilo to ale k mému životu jako pozadí, obvykle to ale nebylo jádrem mé práce. Spíše mě tyto stavy poháněly k tomu, co jsem chtěl pořádně prozkoumat: ženy, víno, písně, náboženství. Prostě jsem se snažil to nandat ďáblovi. Dostat se nad to."

Ženy, ženy, ženy

Na stěnu montrealského baru, kam Cohen často chodíval, napsal kdysi fixem tuto krásnou a stručnou báseň: "MARITO / najdi mě prosím / je mi už skoro 30." Ženská ruka za ni připsala odpověď: "Přijď, až ti bude."
Z obyvatelek Montrealu, které se chlubily tím, že s Leonardem Cohenem něco měly, by se dal sestavit menší telefonní seznam. Cohen, který o sobě jednou prohlásil, že je pouze "hlasem, žijícím deníkem," měl ke krásnému pohlaví vztah vstřícný. Alespoň částečné svědectví o jeho eskapádách nacházíme v básních a písních - hned na prvním albu je většina písní právě o ženách. Cohen přiznává, že při psaní raných básní mu šlo hlavně o to, aby si na jejich základě mohl domluvit rande. A písničky začal psát proto, když zjistil, že je to nejsnazší způsob, jak balit holky. Je v tom jistě velké zjednodušení, ovšem není proč Cohenovi nevěřit. Tvrdíval svým přítelkyním, že pokud bude věrný jim, bude nevěrný své múze - a to není pro básníka přijatelné. Zvláště pokud napsal tyto věty: "Přátelství mezi mužem a ženou, pokud nestojí na sexu, je buďto pokrytectví, nebo masochismus. Když vidím, jak se ženská tvář mění při vyvrcholení, jehož jsme dosáhli společně, tehdy vím, že jsme se konečně setkali. Všechno ostatní je mýtus."

Naslouchat mu a zemřít?

Snad nikdo nedokáže tak jako Leonard Cohen zpívat o své bolesti - s pokorou, neokázale. Nekňourá, neexhibuje, nevystavuje ji na odiv - naopak si ještě vrazí do rány rozpálené železo. Krásně je to cítit z písně Jeho slavná modrá pláštěnka, jež je dopisem muži, který mu odloudil manželku, aby ji pak odložil. Je to text trpký, plný bolesti, ale také hrdosti. Dojáky u Cohena nenajdeme. "K tomu, aby si člověk zajistil lásku všech, stačilo jen zveřejnit úzkost. Celý umělecký byznys stál a padal s vypočítavým předváděním utrpení," kritizuje citové spektákly. "Každý ví, že máte bolesti," píše v textu Jak zacházet s poezií. "Nemůžete povědět publiku všechno, co víte o lásce, v každém milostném verši, který zpíváte. Ustupte stranou a oni budou vědět, co víte vy, protože to už vědí. Nemáte je co naučit..." V písni You Know Who I Am, Víš kdo jsem, vysvětluje nemožnost soužití takto: "Lásko, nemohu jít za tebou / a ty mě také nemůžeš následovat / Jsem vzdáleností, kterou kladeš mezi všechny chvíle, jimiž budeme / Jsem tím, kdo se rád mění od ničeho k něčemu..."
V jednu dobu se tvrdilo, že by se ke Cohenovým albům měly přidávat břitvy, protože to je přesně muzika, u které si člověk podřeže žíly. Řekl k tomu: "Nikdy mi to tak nepřišlo. Pokud je píseň autentickým vyjádřením osobní bolesti, utrpení je překročeno a vy neslyšíte žádné nářky nebo stěžování - i když je o nich celá písnička. Zažíváte ji jako úlevu, útěchu, jako potěšení." Cohen, byť by to tak mohlo vypadat z jeho melancholicky znějících písní, nepíše z deprese, ale z touhy vyřešit konflikt, který v sobě má. Depresím ale určitou dobu podléhal.

Hledání ticha

V roce 1993 se Cohen přestěhoval do buddhistického kláštera na dva tisíce metrů vysoké hoře Mt. Baldy 80 kilometrů od Los Angeles. Věděl, že to bude na dlouho: "Zní to dramaticky, a kdyby mi o to šlo, mohl bych to tak i podávat. Byl to ale přirozený vývoj. Táhlo mi na šedesát, mému starému učiteli bylo skoro devadesát, a mně přišlo vhodné strávit s ním nějaký čas. S touto komunitou jsem byl v kontaktu třicet let, takže to tak dramatická změna nebyla. Ani odchod do kláštera, ani návrat domů." Uvádí ale další, důležitý důvod: byl jím boj s depresí, která jej sužovala celý život. "Vše, co jsem podnikal - víno, ženy, písničky, náboženství, meditace - se nějak týkalo snahy zbavit se deprese, která byla v pozadí všech mých aktivit." A ta skutečně jako zázrakem postupně mizela. Předtím zkoušel vše možné, ale žádné chemické preparáty ani náboženství nepomohly. "Jediný účinek, který na mě antidepresiva měla, byl ten, že se mi snížilo libido a ztrácel jsem zájem o ženy - což jsem si tehdy mylně vykládal jako důsledek duchovního vyzrávání. Někde jsem ale četl, že jak člověk stárne, mozkové buňky, které mají co dělat s úzkostí, odumírají."
Jeho židovská víra nebyla ve střetu s učením buddhismu, a v roce 1996 byl prohlášen za mnicha. Dostal jméno Jikan, což znamená Tichý. "Má to co dělat s mlčením, s normálním tichem, z něhož se může vyvíjet něco dalšího, tichem, jež je v centru všeho," vysvětluje Cohen své mnišské jméno. Nežil přitom v žádné řeholi, ve svých básních zmiňuje kromě radostí z meditací i potěšení z drahé whisky či "z mladých krásek, které chtějí zkoumat svou představivost ve starcově pokoji."
Na tvorbu ale moc času nezbývalo, vstával v půl třetí ráno a do večera se nezastavil. "V pokoji jsem měl notebook a občas jsem tam rychle zaběhl a něco si poznamenal. Při takovém zápřahu ale člověk touží nejvíc po spánku." Ještě než se stáhl ze světa, napsal o rok dřív v písni Anthem tento verš: "Ve všem je prasklina / a právě tak proniká dovnitř světlo." Později ještě dodal: "To je asi nejblíž, jak mohu popsat své krédo. Tato myšlenka je jednou ze základních tezí, které stojí za mnoha mými písničkami."
Leonard Cohen sice stále více obcuje s tichem, svět kolem nás však stále sleduje. "Je to mimořádná doba. Nejspíš teď žijeme uprostřed moru biblických rozměrů. Náš řád, naše politické systémy se hroutí, a vykupitelská láska nejspíš také. Nemá smysl té apokalypse předcházet. Bomba již vybuchla a my žijeme v tom, co způsobila. Otázkou ale je: jak můžeme s tímhle vědomím žít v dobrotě a šlechetnosti?"
(Josef Rauvolf)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Suzanne emté 11. 08. 2007 - 20:33
RE(2x): Suzanne valach ostravski 11. 08. 2007 - 21:16
RE: Suzanne amelie00 19. 04. 2012 - 01:11