Dennapicu | O polínku

Jednoho zimního večera, když na střechu domu tiše padaly bílé vločky sněhu, seděl Konfucius u ohniště obklopen třemi svými žáky. Mistr mlčel. Zahleděl se do praskajícího ohně a jeho duše se toulala někde daleko. Seděl několik dlouhých minut a ani se nepohnul. Promluvil, až když oheň pomalu dohoříval.
"To byl krásný oheň!".
A potom dodal:.
"Je třeba přihodit trochu dřeva. Dojdu pro ně."
Jüan byl rychlejší. Zvedl se a zvolal:
"Není třeba, abyste se namáhal. Dojdu pro dřevo sám."
Konfucius, který stále ještě seděl, ho chytil za ruku.
"Ne, nech mě, dojdu sám."
Jüan chování ctěného mistra nechápal, protože tento úkol obvykle připadal žákům.
"Ale proč?" zeptal se Jüan . "Proč tam chcete jít vy?"
Konfucius se usmál a pravil:
"Ty nevíš, na které polínko bych se rád díval, až se rozhoří jasným plamenem."

Radost je ve všem, je však třeba umět ji najít. Zvolte si práci, kterou máte rádi, a už nebudete pracovat ani v jediný den svého života.