Dennapicu | Tak už si nezahraju.

V devět hodin dvacet pět
mě opustilo štěstí.
Ten, vlak, co jsem s ním měl jet
už na koleji dávno nestál.
V devět hodin dvacet pět
jako bych dostal pěstí.
Já za hodinu na náměstí měl jsem stát,
Ale v jiném městě!

Tvá zpráva zněla prostě
a byla tak krátká,
že stavíš se jen na skok,
že nechalas mi vrátka zadní otevřená.
Zadní! Otevřená!

Já naposled tě viděl,
když ti bylo dvacet,
to´s mi tenkrát řekla,
že se nechceš vracet.
Že jsi unavená.
Ze mne hrozně unavená!

Nejstarší vnuk projevil přání, že k vánocům by rád kytaru, dědek-muzikant ucítil příležitost a kytaru promptně poskytl jelikož vlastnil čtyři kousky - no nasbíralo se během let, co naděláš. A že děcka naučí pár akordů a nějaké polointeligentní odrhovačky, nechť jsou vnoučata vybavena do života.

Ale ouvej. Dědek popadl kytaru, že zahraje a jak ho píchlo v levém rameni okamžitě mu došlo, že situace se poněkud velmi komplikuje. S artrózou druhého stupně chlapec nepočítal. Ono se jeví komplikovaným býti už ruku na hmatníku udržeti, ne tak ještě přehazovati z místa na místo a mačkati struny tak, aby akord pokud možno správným způsobem zazněl. A tak, razíc nové heslo: "co mě nezabije ať se mi klidí z cesty", hledám pomalu ale jistě způsob, jak situaci uvésti do souladu s možnostmi. Cosi se snad rýsuje, ale je to na dlouho a bude to nejspíš bolet.

Ale co by člověk neudělal pro tu nejmladší generaci, že?