Když se daří, tak fest.

Zima jak v Rusku, člověk by si i zatopil, kdyby neměl zadehtovaný a nevyčištěný komín, a měl čím topit a v čem topit. Chtěl jsem sice původně loni nechat postavit komín i koupit kotel, ale škrtla čára přes rozpočet a najednou jsou priority seřazeny zcela jinak, než bylo plánováno. Uvidíme, jestli ten průser, co jsem do něj byl naimplantován, bude řešitelný, nebo jestli budu muset improvizovat.

Zatím improvizuji.

Pokoušel jsem se pokosit letos včas loňsklou trávu, zaseklo se mi sekací zařízení na travním traktoru a než jsem našel chuť s tím něco udělat, už je zase tráva po ramena. Nebo byla, protože to usychá nastojato a už to ani není tak vysoké. Ještě pár dní a budu s tím moci možná i něco dělat. Hodilo by se. Za chvíli začnou dozrávat švestky i ořechy a bylo by fajn mít pod stromy místo, aby se daly posbírat. Pokud se nic zvláštního nestane, bude hodně zajímavá úroda. Pod ořechy a jablky se pomalu ohýbají větve, stihl jsem loni i včas postřik broskvoní proti kadeřavosti, vinná réva se může zbláznit, dokonce i letní jablka jsou vidět v množství větším, než malém.

Už loni jsem líhnul kuřata, letos jsem v tom logicky pokračoval. Úspěšnost není zrovna velká, ale možná jsem to už zmiňoval, araukany nepatří prý údajně mezi příliš bezproblémové. Ze zhruba třiceti vajec osm kuřátek z toho jedno to zabalilo a dvě se nedostala ze skořápky. Ale i tak jsou araukany, kdoví proč, moje srdeční záležitost.

Tráva, pokosená na sušení, shnila, a to říká jakési přísloví, že na svatého Aloise, pokos seno, neboj se. Tak ne, tohle letos nefungovalo. A s mojí artrózou v kolenou to nebylo jednoduché pokosit. Teď už jen čekám na trochu slušné počasí, abych do toho mohl vjet s travním traktorem a nedusily se mi při tom nože díky přílišné vlhkosti. Tak snad už brzy...