Zase o očkování

21. leden 2015 | 19.55 |

Neustále slýcháme, že rodiče, kteří nechtějí své děti nechat očkovat, jsou nezodpovědní a zanedbávají tak povinnou péči o dítě. Není to však pravdou. Takový argument neobstojí ani z hlediska českého či mezinárodního práva. Nařízení povinně očkovat bylo pouze rozhodnutí vlády ČR.

Povinná očkování, zahrnuta ve vakcíně InfanrixHexa (Hexacina), obsahují tyto nemoci: tetanus, pertusi, difterii, poliomyelitis, hepatitis typu B a invazivní infekce vyvolané hemofilem B. Druhou vakcínou, která je nutná ke splnění povinného očkování, je Priorix. Ten zahrnuje následující dětské nemoci – spalničky, zarděnky a infekční příušnice. Tato očkování jsou dána vyhláškou a státní správa proto kontroluje rozsah očkování.

A státní správa také může tuto vyhláškou ukládající povinnost doplnit či zrušit. Na druhou stranu, odpovědnost za své děti nesou pouze rodiče.

Pokud se dítěti cokoliv stane, zahrnujíce i následky očkování, zodpovědní jsou pouze rodiče. Nikoliv pediatři, kteří vakcíny píchají, ani stát, který tuto povinnost ukládá.
Položme si tedy otázku, proč by měl kdokoliv doporučovat, ukládat či dokonce nařizovat pediatrům nahlašovat rodiče neočkovaných dětí orgánům státní správy? Neexistuje žádná ohlašovací povinnost v tomto smyslu. Stát se k těmto informacím může dostat příslušnými pravomocemi a prostředky.

Dětští lékaři by neměli aktivně oznamovat orgánům státní správy neočkující rodiče. Bylo by ale vhodné položit orgánem státní správy rodičům dotaz, proč u konkrétního dítěte nebylo očkování provedeno.

Dále si položme otázku - proč by zdravé dítě nemohlo navštěvovat kolektivní zařízení? Vždyť očkované dítě nerovná se zdravé dítě a neočkované nerovná se nemocné či nakažlivé dítě. Proč by tedy i neočkované děti nemohly navštěvovat kolektivní zařízení bez omezení? Proč by měly být diskriminovány? Pokud chce správa přijímat pouze očkované děti, musí toto diskriminační rozhodnutí zdůvodnit odborným posudkem. Vždyť v doporučení stačí pouze uvézt, že je dítě zdravé a neočkované, ať si každý ředitel konkrétní školky sám rozhodne, zda-li dítě přijme či ne.

Navíc, neočkované dítě nemůže epidemiologicky ohrozit ostatní děti ve školce očkujícími nemocemi, protože ty jsou přeci očkované. Nejsou však známy hranice kolektivní imunity pro jednotlivá onemocnění, proti nimž se povinně očkuje. Očkované či neočkované děti se vzájemně ohrožují drobnými infekty zejména horních dýchacích cest, přibližně 5-7 infektů ročně, což je dnes v normě.

Dále si položme otázku, koho budou rodiče vláčet k soudu, až se u jejich dítěte po měsících, ale třeba i létech objeví psychické problémy nebo určitý stupeň školního neprospěchu, který se bude vztahovat k očkování v kojeneckém věku? Stát, který nařizuje? Pediatr, který aplikuje? Sociální správa, která donucuje pod pohrůžkou odebrání dětí? Jak by to asi dopadlo v naší zemi, v zemi legislativně nezvyklé, zmatené, kde se právo tak těžko vymáhá? Kdo bude zodpovědný? Kdo se bude zodpovídat rodičům, kteří pouze plnili nařízení shora, navzdory svému vlastnímu přesvědčení?

Úkolem ve vztahu k očkování je vyšetřit pacienta, prohlásit ho za zdravého, což je předpokladem k očkování, očkování doporučit a po souhlasu rodičů odsouhlasenou vakcínu aplikovat dítěti.

Formulář pro přijetí do mateřské školky řádně vyplnit. Není a nemůže být možné, aby pediatři rozhodovali o tom, zda bude či nebude dítě přijato do kolektivního zařízení. Stejně tak je nežádoucí, aby pediatři své chlebodárce ohlašovali či udávali, vůbec nepřipadá v úvahu, aby pediatři vyřazovali z péče děti, jejichž rodiče nemají v očkování důvěru.


Je-li očkování nařízeno státem, je pouze jeho povinností jeho výsledky sledovat a kontrolovat. Stát nesmí svou zodpovědnost převádět na dětské lékaře.

Čerpáno ze Zdravotnických novin ze dne 1.9.2014 číslo 19. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář