Zapomenutá Ostrava

26. srpen 2014 | 23.35 |


Opravdu zapomenuta. Kdo ještě dnes ví, jak vyhlížela Ostrava před padesáti, šedesáti až sedmdesáti lety? Ještě dnes žije několik staříků, ale mnozí z nich se už ztěžka prohrabují ve svých vzpomínkách. Zapomínáme, co bylo loni nebo předloni, jak potom nezapomenout, jaké to bylo dávno, kdy ještě, jak tvrdí stařík: - Na rynku se huši pasly! Tame travnik rostnul tajak kajši na lukach. - To stě něslyšel enem každu chvilu kdoši volal: - Na pila, pila. Pilušky , pilušky ...

Tak po ranu to z měšťanskych domuv synci kravy vyhaňali na pastvu. Tame kaj neškaj je němocnica a hotel u Kopolda, tame byly same luky. Kaj něskaj stoja ty velke činžaky na naměsťu Republiky, tame byla stara cihelňa. Šopy tame byly a tež tame všelijaci ťi pocestni vyspavali. To se to rozlihalo, dy synci přehaňali kravky: ,, Iděš, babula! Kaj tame lezeš! Viš, že tame něpatřiš!" Některá kravka si také někdy spletla vrata. A nebylo divu. Jeden domek jako druhý. A měšťan ji poplácal a dobrácky povida: - Enem marš na pastvisko. Hevaj nic nědostaneš! Ve chlivě němamy mista! Enem ju pěkně popas! Tak soused i sousedova pasáka pobízel. Vrátil se mezi dveře a povídá ženě: Nale, ma ten naš sused pěkne kravky. Take kulaťoučke tajak dyby kožišek hladil... - No, šak take pěkne něma tajak su naše! No, tuž to se vi, že něma!

Ja, ja - vykládá stařik. - Ku každemu měšťanskemu domu patřilo 90 jochuv pola. Jedyn joch to byly tři měřice a to maťe 270 měřic pola. Všudě kolem dokola same pola byly, tame kaj včile stoja vysoke pece na Žofince, tame byla rež zvyša chlopa. Všudě piščita zem, promokřala a tuž to všecko rostlo tajak na kvasnicach. Mistami rybniky a všudě ryb aj v Ostravici. V ten čas byla Ostravica tajak mlada děvucha, čisťučka, bělučka; co smy se s tatikem u vody naleželi, dy tatik něrobil. To sem byl ešče synek. To ešče v tych časach stal kušček od Karoliny Kvasigrochuv mlyn. Tame tež ve struze bylo ryb. Enym človjek hodil udicu a už mu na ňi višela. Do ruky stě muh chytať tajak blechy. - Chodili smy do utrakvisticke školy, tame smy se učily psať kurentem (švabachem). Ani nas něučily česky ani německy. Nale co z teho, tuž smy se to naučili odřikavať, dostali smy aji jednušky a dy sem potem přišel do svjeta, tuž sem něumjel ani blebtnuť děprem sem se znovu učil po německy.

Ja - dy človjek vyšel školu, tuž rodiče mjeli tež starosti akurat tajak něškaj maju. Kaj se synkem? Do učeňa ho žaden něveme, bo je slaby a tuž pujdeš do havirně. Tatik tež robil v havirňi. A tak sem se misto do učeňa, dostal do havirňe na Karolinku. Něškaj je zasypana a ja tu ešče se po tym svjetě tulam. V ten čas se faralo ešče po žebřah, bylo ich osmačtyřicet, tuž nadul mi to šlo, to sem liz haviřum po prstach, nale než sem po šichtě vyliz navrch, alebo s lampami, co chlopum shasly, tuž sem se umordoval. V tyn čas enem chlopi pěkně pomalučku kylofami dlubali do ucha. Zarobili chlopi a ešče aji pro pana zbylo. Něskaj teho jedyn chlop narube za šichtu na pul vagona.

A pani maju ešče malo.

To bylo, eli se němylim v štiřiašedesatym roku. To smy byli na druhim patře a třeti patro bylo vodou zalate. Na mu dušu, na přičlach bylo teho blata, človjekovi enem nohy uklizovali na všecki strany. Co tež něskaj chlopi vja, co je to farať. Vlezu se pěkňě do kletky a šup a už su dole. Nale prvej pěkně po svojich a to ešče pod šachtu sem mušel ež kajsi pod Jakloveckou koloniju chodiť!

Vuzky byly take dřevěne s dviřkami na boku a tuž jak chlop s nimi vyjel od šachty na plac a vysypal na hromadu, - tuž hnedaj zase ohrabovačky přebiraly a ty větši kusky odhazovaly na stranu. V ten čas něbylo pradla. To enem se roztřidilo na dvě sorty. Na ty hrubši kusy a na to drobnějši.

Ve městě byla aji němocnica, tame kaj je včile ,,Aso", v tych mistach. Tame enem haviře odvezli lebo jakeho pocestneho. Ta němocnica byla postrachem, bo tame byl taki krankfoter, ktery, jak chlop dluho dokonaval, tuž ho popad za nohy a smyčil do sklepa. Chlop se branil: - Ja ešče žiju! Krankfoter pravi: - Ja vim, nale to bych se načekal, ež mi umřeš! Tak se z teho chlopi smjali. Tuž něvim, eli to take bylo doopravdy.

V ten čas deprv hlubili Šalamunu. To tame stala taka mala lokomobilka a enem v putynkach vytahovali hlinu. Dy se zpominam na prvni koksovňu na Karolině, to ešče chlopi hakami vytrhovali koks z pecuv a v putňach vodu nosili na hašeňi. A do peca potem zasej lopatami uhli nahazeli. Prvej a neškaj? To maťe tajak něbe a dudy.

Nězapomenu, jak se naša maměnka bali, dy byla v šestašedesatym ta valka s Prajzakami. Tatiku, ja radši pujdu pod hory do Frenštata - to bylo furt. A tuž tatik pravi: - Tuž di se, dy se bojiš! - Nale, to viš, ludě su všelijaci - vymluvala se mama. Takim cizim chlopum němožeš vjeřiť! Naložili co bylo třa na vuz a posedali a Sbohem tatiku. Sbohem synku - lučila se maměnka s nami. Enem mi vas tu Panbuch uchovej! Něž dojeli pod hory, už tame byli tež Prajzaci. Do Ostravy přimaširovali s muziku, enym tak popiskovali. Tuž celkově byli to ludě tajak naši ludě, enem že hromsko teho zjedli. Všeci mèšťane na nich nadavali! Ti nas přišli draho! - stěžovali se jedyn druhimu, dy se sešli na večer v tej hospodě kaj je něskaj Rot. V ten čas ešče Rota něbylo.

V městě byly tři policajťi. Jedyn co enym s bubnym chodil a vybubnoval, kaj je co na předaj, druhy, take velke chlopisko, ten enym po tych hospodach, aby v čas zavirali a esli tame nějsu jaci podezřeli chlopi. A třeti ten byl taky tajny nočni - ten tež v noci piskal hoďiny. Raz sem tež šel z učeňa, v ten čas sem už začinal u ševcoviny - bo se našemu tatikovi haviřina nělubila - slyšim jak piska na desatu a tuž sem se tež na prstach zapiskal a naraz mjě kdoši přetahně čaganem a pravi: - ja ti popiskam! Něviš, že sem je hevaj na to ja? Potem mjě s tyďen bolelo ve hřbetě! Nale doma sem se něpochvalil. Jak kery robil virbel (kraval), tuž ho popadli a šup s nim do hareštu. To bylo v ten čas tame kaj něškaj maju šuparnu. Tame matě ešče kus zapomenute Ostravy.

Potem se už na robotu ludě sjižďali ze všeckich stran. Všudě v každej chalupjě bylo kvartarnikuv, měšťane chudli, bo to vitě, velci pani, mjeli velku moc! Tajak muj křesnik, mjeli tame v tych mistach kaj neškaj stoji Žofinka pěknu rež. To bylo radost se na ňu divať! Tuž to chtěli od něho kupiť! Pravi, dejtě mi šest rynskich. Uni mu davali po tři rynske, nale un mjěl tvrdu hlavu. Ni, nědam a nědam! A nakoněc to šlo ež do Vidňa a ani ešče rež něsek a už tame grunta kopali. Křesnik přiletěl na chlopy, křičel: - Nědovolim kpač! Nale stavitel vzkazal: - Hoďtě ho do ďury, jak ešče raz přidě a kopejtě dalej! Dostali křesnik enem po rynski padesat! Take a všelijake to bylo v tej zapomenutej Ostravjě!

Uryvek z knihy:
Zapomenuta Ostrava
Autor:
Josef Filgas 
Ostrava 1948
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář