Dennapicu | Výhody psychopatie

Oxfordský psycholog Kevin Dutton dal studentům jednoduchý úkol: Pokuste se uhodnout, jakou profesi má člověk, kterého lze charakterizovat jako "nelítostného, neohroženého, okouzlujícího, amorálního a soustředěného". Tipy studentů byly různorodé a zajímavé: ředitel, špión, chirurg, politik, voják ... ale také sériový vrah, námezdní zabiják nebo bankovní lupič.

Kevin Dutton na tomto příkladu demonstruje, že psychopatické rysy osobnosti – pocit vlastní nadřazenosti, přesvědčivé vystupování, kouzlo osobnosti, bezohlednost, absence výčitek a schopnost manipulovat lidmi - mohou představovat devizu, která je v dnešním světě k nezaplacení.
"Pouhé intelektuální schopnosti nejsou nic víc než elegantní způsob, jak skončit druhý," řekl Duttonovi jeden veleúspěšný manažer. "Cesta vzhůru je obtížná. Můžete si ji usnadnit, když se vyšvihnete na záda druhých. A ještě snazší to budete mít, když ty lidi přesvědčíte, že je to pro ně výhodné."

Kevin Dutton, Faraday Institute, University of Cambridge, University of Western Australia, Perth.
Kevin Dutton přibližuje ve své knize "Moudrost psychopatů" (The Wisdom of Psychopaths) výhody psychopatických vlastností na názorném příkladu. Představme si každý rys lidské osobnosti jako jeden z "čudlíků" na mixážním zvukařském pultu. Dolní poloha každého čudlíku představuje absenci psychopatických projevů, horní poloha odpovídá plně rozvinutému rysu psychopata. Když při nahrávání "vyhulíme" všechny čudlíky na maximum, nebude výsledná nahrávka k poslouchání. Stejně tak není k potřebě člověk, který je všech ohledech stoprocentní psychopat. Když naopak stáhneme čudlíky na minimum, dosáhneme diametrálně odlišného výsledku, ale ani pak to žádná nádhera nebude. Člověk postrádající byť jen špetku psychopatických rysů, není podle Duttona také to "pravé ořechové". Za nejlepší Dutton považuje, když budou některé čudlíky uprostřed, jiné blíže maximu a další zase minimu. Podle Duttona bychom toho neměli mít z psychopatů příliš mnoho. Ale na druhé straně bychom z nich zase neměli mít moc málo.

Přednosti psychopatů demonstroval Dutton zajímavým pokusem. Vybral si dobrovolníky z řad studentů a provedl u nich testy osobnosti. Pro vlastní pokus vybral studenty, kteří měli silně rozvinuté psychopatické rysy, a k nim přidal studenty, kteří tyto rysy prakticky postrádali. Všichni měli stejný úkol. Před nimi prošlo přes stupínek v posluchárně pět různých lidí. Jeden z nich měl v kapse červený kapesník. Tento člověk také dostal sto liber. Když "porota" složená z vybraných studentských dobrovolníků nepoznala, že právě on skrývá v kapse šátek, peníze mu zůstaly. Když ho ale porota odhalila jako "pašeráka červeného kapesníku", musel peníze vrátit.

Nepsychopatičtí dobrovolníci odhalili pašeráka ve 30 % případů. To je jen o málo více, než kdyby spoléhali na náhodu a hádali naslepo. Pak by měli slušnou šanci na zhruba dvacetiprocentní úspěšnost. Dobrovolníci vykazující celou řadu psychopatických rysů osobnosti byli úspěšní v 70 % případů. Ve své mysli inklinující k psychopatickému myšlení vycítili, že se "pašerák červeného kapesníku" podvědomě strachuje o svých sto liber. Měli na to nos. Zvolili pašeráka s podobnou jistotou, s jakou si úchylný sériový vrah vybere tu nejslabší, nejzranitelnější oběť.

Výsledky Duttonova experimentu lze interpretovat tak, že lidi s psychopatickými rysy lze asi s výhodou zaměstnávat jako celníky, vyšetřovatele, úředníky berňáku nebo bachaře. Ale měli by tihle lidé obsazovat i vysoké politické posty, pozice vrcholových manažerů a další velmi zodpovědné profese? Na první pohled se zdá, že by to tak být nemělo. Přeci nebudeme mít na klíčových místech společnosti psychopaty! Není například těžké dojít k závěru, že by špičkový chirurg měl se svými pacienty soucítit, čehož "normální" psychopat není schopen. Jenže co když pak "normálnímu" chirurgovi při operaci soucit a z něj vyplývající pocit zodpovědnosti svazují ruce? Neodvede nakonec lepší práci lékař s psychopatickými rysy osobnosti, který se nenechá emocemi ovlivnit?

Dutton cituje jednoho předního britského neurochirurga, který mu řekl: "Nemám soucit s pacientem, kterého operuji. To je luxus, který si jednoduše nemůžu dovolit. Na sále jsem jako někdo úplně jiný: studená mašina bez srdce, která splynula se skalpelem v jedno. Když operuji a snažím se ošidit smrt, jsou emoce to poslední, co mi může pomoci. Emoce přinášejí chaos a to je pro výsledek operace špatné. Za ta léta, co operuji, jsem své emoce prakticky vyhubil."

V lidském životě zákonitě nastávají situace, kdy se normální člověk nedokáže zprostit emocí. Při vyšetření mozku moderními zobrazovacími metodami je jasné patrné, jak se takovému člověku aktivuje například centrum zvané amygdala. U psychopata zůstává ve stejné situaci amygdala v naprostém klidu. Tito lidé jsou bez emocí. Uvažují zcela chladně, racionálně – nebo chcete-li bezcitně.

Jeden přední britský finančník označil Duttonovi za tři nejcennější lidské vlastnosti odhodlanost, zvídavost a bezcitnost. S prvními dvěma - odhodlanost a zvídavostí – budeme asi souhlasit všichni. S bezcitností už můžou mít někteří z nás problém. Proč si tedy finančník cenil právě jí?
"Nejkrásnější je na bezcitnosti to, že vám dovoluje klidně spát v situacích, kdy ostatní nedokážou zamhouřit oko," vysvětlil finančník Duttonovi.

Naštěstí má každý z nás na vybranou. Buď se můžeme hnát za úspěchem bezcitným stylem psychopatů, nebo můžeme kráčet životem jako lidé, kterým nejsou druzí tak úplně ukradení a kteří necítí potřebu šplhat po cizích zádech a přesvědčovat ty pod sebou, jak je to pro ně výhodné. Nezbývá než doufat, že nad Duttonovou knihou "Moudrost psychopatů" dojde ne nevýznamná část čtenářů k závěru, že takovou "moudrost" snadno oželí. Vůbec jim nebude vadit, že si tím možná výrazně sníží vyhlídky na velký společenský sukces. Důležitější pro ně je, že budou i bez oné vychvalované bezcitnosti nadále spát jako mimina. Nejde přeci jen o to být za každou cenu úspěšný. Možná ještě důležitější je, aby se nám nezvedal žaludek každé ráno, když v koupelně pozorujeme při čištění zubů napůl rozlepeným okem vlastní pomačkaný ksicht. Abychom se mohli podívat do očí sami sobě i druhým. To snad stále ještě není tak úplně k zahození...

ZDROJ