Zdeňka vám děkuje..

5. září 2012 | 15.50 |

Díky! Je fajn nebýt na vše sám.

Jak už všichni víte, jsem dlouhodobě v nemocnici,na izolaci mezi čtyřmi stěnami. Minule jsem napsala, jak se tu člověk cítí sám atd. a ten článek se dostal až k lidem s TN.cz a televize Nova. S článkem pro TN.cz jsem souhlasila, z reportáže raději sešlo. A díky tomu opět přicházejí pohledy a dopisy ze všech koutů ČR,S R atd... Čtu si tu Vaše psaní a představuji si jak nad nimi sedíte a píšete a najednou cítím, že tu vlastně ani sama nejsem. Ne fyzicky, ale tak nějak cítím to že jste tu všichni aspoň myslí se mnou.

Mám bolesti. Normálně přemýšlím nad tím, že už dál nemůžu. Ne. Nechci umřít, miluji život. Ale přemýšlím jak se zbavit té kruté bolesti a jediné východisko se mi vždy zdála smrt. Naštěstí můj zdravý rozum říká, že přeci tohle není řešení, pak už by nic nebylo. A po mě by zůstala bolest v srdcích mých blízkých. A tak kromě toho jsem si vypsala, proč kromě mé radosti ze života mám důvod žít. Každý by měl prý žít hlavně sám pro sebe, takže tenhle důvod jsem nenapsala, zdálo se mi to jako samozřejmost. Ale další důvod byla rodina (mamka, bráškové, sestry, neteře, synovcové, táta a další z rodiny), což je asi pochopitelné, protože jak už jsem psala, mám neuvěřitelně skvělou rodinu.

Moje mamka je mi vším. Je mojí nejlepší přítelkyní, mojí studnou, když potřebuji vylít srdíčko, můj střed života. Moji bráškové zase, to jsou moji společníci do pohody i nepohody. Oba, ač bydlí daleko a že daleko je přes 200 km, tak za mnou jezdí, volají, podporují mě v dobrém i zlém a já je nesmírně miluji. Protože nemám děti, tak se jejich děti stali i mými a mám s nimi podle mě jiný vztah než je běžný mezi tetou. Jsou to zlatíčka, andílci, tak jako děti běžně bývají. Mám dvě nevlastní sestry. Poznala jsem je až v dospělosti, ale jsou tak prima, že na vlastní nevlastní se nedá hrát. Jsou prostě prima.

Mimochodem, ta jedna se v sobotu vdávala a já tam nemohla být. Oplakala jsem to, posmutnila si a moc mě to mrzí, ale nedalo se nic dělat. Bohužel můj stav nedovoloval, abych na svatbu jela. Tímto jí samozřejmě přeji ještě jednou hodně štěstí a lásky v manželství!!! Musím žít pro tátu, i jeho by bolela moje smrt.

Další z důvodů byla jedna Víla Amálka, kterou jsem poznala asi před čtvrt rokem a které si vážím a miluji její rodinu. Pak tam byla moje psí holčička Terrynka, přátelé a teď mi přibyl ještě jeden velký důvod. Musím žít pro vás, pro lidi,kteří na mě myslí, kteří mě tu pomáhají držet se nad vodou. Jak už jsem minule psala, každý pohled mi vykouzlí úsměv na tváři. A zrovna dnes přišlo pohledů tolik, že jsem se smála půl dne, až jsem vyčerpáním usnula. A že spím hodně málo. Prostě mi to v nemocnici nejde. Nejde mi spát doma, v nemocnici mi to nejde skoro vůbec.

Tak to vidíte. Už jste mi pomohli i s dalším problémem. Jste úžasní a já začínám mít výčitky svědomí z toho, že nevím, jak bych Vám měla poděkovat. Svět asi opravdu není tak špatný, když se najdou ještě lidé jako vy. Taky se omlouvám, že Vám většinou neodpovídám. Síly mně zatím dovolují jen se podívat. Když něco píšu, obvykle mi to trvá dlouho a jsem z toho strašně vyčerpaná. Zvláštní, že i když jsem vyčerpaná, nemůžu usnout...

Jakmile to půjde, těm co zanechali kontakt, napíšu. Ach... Jak jste úžasní pro to co pro mě, pro vás úplně cizí holku, děláte!!! Jeden citát praví - Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život. Vy jste mi ho změnili k lepšímu a já opravdu moc díky!!!!!!!!!

Včera mi lékaři řekli, že už neví co se mnou dál. Že už jen zkouší jestli něco nezabere. Ale já se nevzdám kvůli všem důvodům co jsem napsala. Budu bojovat jak lev, rvát se o život a díky vám budu bojovat s úsměvem na tváři, když to půjde. Na další vyšetření už bych prý neměla jít, zatím jsem byla na všech nejlepších co jsou a víc už zatím nevymyslí. Proudí mi tu do krve silné dávky Morfinu, k tomu občas i další analgetika, když to prý nepomůže, zavedou mi do páteře nějakou hadičku, přes kterou by kapali nějaká analgetika a já bych bolesti nevnímala.

Doufám že to nebude potřeba, ale na rovinu, příjmu vše co mi už pomůže od těch šílených bolestí. Vím, že já se nakonec odsud dostanu a zase se bude líp. Sice moje nemoci co mám, zůstanou,ale s těmi se dá žít. Jsou na tom lidi hůř a je mi jich moc líto. Vím že nemá cenu se litovat. A tak bojuji, bojuji, bojuji...

Kdysi jsem četla, že život je boj a že sebevrah je ulejvák, což vlastně vystihuje moje motto, že život je boj a kdo chce žít, musí bojovat! V jednom dopise jsem dostala jeden citát: a protože se mi líbil, tak se o něj s Vámi podělím nakonec -



Budeš možná těžké chvíle mít,
poznáš tisíc chutí všechno vzdát.
Kdo chtěl však v bojích zvítězit,
nesmí se bát svých vlastních ztrát.

PS: Pro ty z vás,kdo by mi chtěl ještě poslat pohled přikládám adresu. Moc mi tím pomáháte, takže ještě jednou díky.
FN, budova č.10 - oddělení E ,
Sokolská 581,
Hradec Králové
500 05.
A připsat tam že je to pro mě, tedy Zdenka Minaříková.

ZDROJ

A já děkuji všem, kdo si udělali čas a poslali pohlednici, a zejména těm, kdo to ještě (párkrát) zopakuje.
Valach.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře