Když vnoučata rostou

28. prosinec 2011 | 02.15 |

Den mých pětačtyřicátých narozenin letos přišel a odešel - společně s obvyklou lehkou depresí.  Bylo mi pětačtyřicet. Už nějaký čas tomu. Nejsem mladý. Život už se přede mnou nerozkládá jako obrovská, nezmapovaná oblast s obzorem ztraceným někde v dáli, ale druhý břeh v mlhách již viděti možno jest. Čas utíká stále rychleji, za další čtyři roky už mi bude skoro padesát. Bude se nezadržitelně blížit stáří.

A přitom se nemůžu zbavit dojmu, že jsem ještě na světě nezanechal svůj podpis. Nic jsem nedokázal, nic jsem nevytvořil. Všechno je rozdělané, nedokončené, připravené, případně započaté. Měl bych se nad sebou dost usilovně zamyslet, i když od 3. listopadu tohoto roku, kdy jsem se asi znovu narodil, se dějí věci, které mne dlouho míjely, nebo jsem si jich možná nevšímal.

Svět kolem mne se změnil. Získal na barevnosti a život se zdá být pestřejší a intenzívnější. Už jsem nedávno říkal, že jsem v těžké pohodě. Můj energetický upír se likviduje vlastní "láskou", která se mu vrací zpět v demaskované podobě. Je až děsivé, jak to na něj působí, ale byla to jeho volba. Naštěstí. A naštěstí jsem já pochopil, a v čase "za vteřinu dvanáct" i pojmenoval svůj problém, proto jsem přežil - a to myslím doslova. Alespoň prozatím to platí - každým dnem se cítím lépe a lépe, řeším jen záležitosti, jejichž řešení je v mých silách a mohu je nějak ovlivnit a tím, co ovlivnit nijak nemohu, se prostě nezabývám. Jsem-li v pohodě já, pak je v mém okolí a v mém světě všechno v pořádku; jak moji blízcí, tak všichni kolem mne díky tomu jsou v pohodě také. Domnívám se, že je nesmyslné se obětovat jen tak kvůli někomu, kdo si to nezaslouží - vím o čem mluvím, díky skutečnosti, že jsem se cítil být "zodpovědným za to, co jsem k sobě připoutal" (A.de Saint-Exupéry), sedě na hrobníkově lopatě už jsem nahlížel do urny a těšil se, jak se v ní budu popelit. Dnes svůj tehdejší přístup nechápu, i když mu rozumím. Vím, proč jsem to dělal. Zodpovědnost je přeci vlastnost kladná a veskrze pozitivní, ale jak vidno, může i zabíjet.

V mém světě je všechno v pořádku, až mě to občas, ve slabších chvilkách překvapuje, ale to si obvykle rychle uvědomím, že základem všeho je víra v sebe, důvěra ve vlastní schopnosti a pozitivní myšlení. Všechno totiž záleží jen a pouze na mém vlastním přístupu k realitě. Už tím možná budu pověstný, jak často to opakuju, ale ten příklad s deštivým dnem prostě musím připomenout.

Představte si, že se ráno probudíte, venku je chladno, fouká vítr a prší. A vy máte dvě možnosti. Můžete si zvolit, jaký bude váš den. Buďto to bude den studený, hnusný a zamračený, nebo den, kdy venku krásně prší. Jaká je vaše volba? Můj den je v takovém případě krásně deštivý - není na něm nic hnusného, protože reálně je prostě jen mokro.

A já se rozhodl, že všechny moje příští zamračené, deštivé a chladné dny budou dny, kdy nádherně prší. Jde o přístup. Všechno může být milé, hezké a příjemné, když se rozhodnu, že to tak je. A rozhodnu se tak pokaždé, i když riskuji, že mě jen málokdo bude mít rád, protože lidi, co pořád hledají na tom, co se děje, něco dobrého, jsou "fakt děsně protivní"...

Mám před sebou ještě pár dobrých let, která bych rád strávil něčím užitečným. Čeká mě spousta práce a mám pár snů, které bych docela rád proměnil v realitu. Nejen proto, že to cítím jako povinnost vůči předkům a vůči potomkům, ale prostě proto, že chci. Že je to pro mne a pro můj dobrý pocit důležité. Rád bych na to nebyl sám, ale nepůjde-li to jinak, svět se přece kvůli mně nezastaví. Vlastně se těším, přece jenom za mnou něco maličko vidět je. Ať už je to zahrada s jabloněmi, které jsem vlastnoručně rouboval a sázel a které tu po mně ještě nějaký čas zůstanou stejně jako ty, které tu zůstaly po mém dědečkovi, nebo něco jiného. Na stopu ve světě to sice nestačí, ale na stopu v mém světě to není zase tak málo, jak si občas sám myslívám.

Příští rok bude náročný, ale je to výzva, které chci čelit s chutí. Nebojím se ho, protože jsem si konečně uvědomil, kolik jsem toho už navzdory často neúprosně nepříznívé realitě dokázal. Ano, pokud se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá. Ano, je to tak.

Jsem prostě dobrej!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Když vnoučata rostou apok@lypsÍk 28. 12. 2011 - 14:53
RE: Když vnoučata rostou inenaso 28. 12. 2011 - 15:50
RE: Když vnoučata rostou lentilka®sdeluje.cz 28. 12. 2011 - 23:48
RE(2x): Když vnoučata rostou valach-ostrawski 29. 12. 2011 - 00:15
RE: Když vnoučata rostou amelie00 31. 12. 2011 - 19:50
RE(2x): Když vnoučata rostou valach-ostrawski 31. 12. 2011 - 20:15
RE(3x): Když vnoučata rostou amelie00 19. 04. 2012 - 00:21