Dennapicu | Ach ty ženy.

"O ženách toho vím málo. Ale slyšel jsem děsivé historky!"

Našel jsem z oblíbených výroků sestavený jakýsi manuál, jak porozumět dnešním dívkám a ženám. Předem podotýkám, že tento manuál je (stejně jako všecky ostatní, věnující se té podařenější, lepší a úžasnější polovině populace) nejspíš naprosto k ničemu, protože pohořeli už onačejší myslitelé, než je moje maličkost. Tak třeba i odborník nejpovolanější už taky hází flintu do žita:

"Velká otázka, kterou doposud nikdo nezodpověděl a na niž jsem ani já zatím nenalezl odpověď (bez ohledu na mých třicet let výzkumu ženské duše), zní: Co ty ženské vlastně chtějí?" (Sigmund Freud)

Ano. Co ženy chtějí? V této věci máme stále hokej, ačkoli lidstvo se na cestě za poznáním určitých dílčích úspěchů přece jen dobralo:

"Žena chce mít malou nohu - a žít na velké." (Julian Tuwim)

Tomu by ostatně nasvědčoval i další výrok, který se na netu občas připisuje (věřte nevěřte, mně se to teda moc nezdá, ale možná jsem v zajetí předsudku) - Paris Hilton:

"Každá žena by měla mít čtyři zvířátka: Norka v šatníku, jaguára v garáži, tygra v posteli a pak ještě osla, který to všecko zaplatí."

Člověk by (naivně) čekal, že ženám bude možno porozumět tak, že si poslechneme, co nám samy říkají. Ukazuje se však, že je to věc ošemetná, protože zásadní porucha je tentokrát na našem přijímači:

"Ženy nemilujeme proto, co říkají, ale posloucháme, co říkají, protože je milujeme." (André Maurois)

Následující znalec života to pojal podobně, nicméně - jak asi bude tvrdit nejedna půvabná čtenářka - kapánek to přepálil:

"Žena není žádný génius, je to dekorativní druh. Nemá nikdy co říci, ale říká to velice roztomile." (Oscar Wilde)

(Zde musím mistrovi oponovat, a to v zásadní záležitosti. Některé věci totiž neříká roztomile dokonce ani žena. Sestavili jsme s přáteli seznam vět, jež i z ženských úst zní strašlivě:

3. místo (věta pronesena u nedělního oběda):
"Já si odleju skleničku z tvýho piva, ať nemusíme načínat nový, celý bych nevypila."

2. místo (věta pronesena v pátek odpoledne):
"Zapomněla jsem ti říct, že na víkend přijede maminka."

1. místo (věta pronesena kdykoli):
"Ale vždyť můžeme být alespoň kamarádi!"

Brrr, tak jako už několikrát, i teď jsem se, potem zbrocen, otřásl děsem zejména u prvního místa. Než nechme řečí a pokročme dále.) Zdá se tedy, že přes všechny snahy porozumět (s řečí i bez řečí) zůstane pro nás ženská letora navždy zahalena tajemstvím. Ostatně i v problematice tajemství, když už tu to slovo padlo, tedy zejména tajemství ve vztahu k ženám, se mínění badatelů různí:

"Ženy zachovávají vlastní tajemství, muži cizí." (Jean Paul)

Ovšem hrot namířený na (údajnou?) schopnost žen všecko vykecat se pokouší korigovat další z autorit, a to způsobem starosvětsky galantním:

"Není pravda, že ženy porušují tajemství, nýbrž pravdou jest, že je odevzdávají neporušeně dál, nechávajíce mu pel a krásu jeho tajnosti." (Karel Čapek)

A má asi pravdu. Ale zas na druhou stranu uznejte, že to, co vás na ženě nejvíce upoutá, většinou není její schopnost nebo neschopnost udržet tajemství. Poutáme se z jiných důvodů, ačkoli tady se mínění rovněž různí:

"Spíš dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou lásku." (Shakespeare)

Tento přístup slavnému Williamovi jistě nelze než pochválit, ačkoli mám takové podezření, že ho s ním sdílí tak jeden muž z tisíce, a to jsem dost optimista. Dokonce i jistý evangelický duchovní nachází hnací sílu poutání poněkud více při zemi:

"Dokonalá žena? Je hezká a tváří se, že ji zajímá co povídám." (Tomáš Pavelka)

Druhá věc je ta, že když nás nějaké takové dobré srdce (výše jmenovaný dramatik) a nebo hezká tvářička (o něco níže jmenovaný flanďák a s ním drtivá většina) zaujme, ještě to neznamená, že by byla sama nějak zaujata. Zde se nabízí hned celá knihovna všelijakých rozumů a mouder, jak chápat všechna ta "ne" a další tintili vantili a nepropadat trudomyslnosti; za všechny vybírám jeden z výroků vpravdě sečtělého knihovníka z duchcovského zámku:

"Pokud vám nějaká přibouchla před nosem dveře, lze tušit, že vám nechala někde pootevřené okno." (Casanova)

Pravda je, že tenhle chlapík asi věděl, o čem mluví, ale zrovna tak je pravda, že občas člověk obchází leta okolo baráku jako lev řvoucí a to pootevřené okno ne a ne najít. Možná lepší se na to vykašlat a zazvonit vedle.

Zdá se, že pokud jsme úspěšní, potkalo nás něco, o čem ani mluvit nelze, leda tak zpívat jazyky andělskými, jak činí následující nadšenec (tentokrát o psu nemluvě):

"Ruce dobré ženy okolo mužovy šíje, toť záchranný kruh, jejž mu hodila sama Nebesa." (Jerome Klapka Jerome)

Jiní autoři podobné nadšení ovšem neprojevují ani vzdáleně, a pro popis úlohy ženy i pro popis celého procesu upoutávání a následného života s nebeským záchranným kruhem na krku (lidově se mu říká chomout) volí docela jiný slovník:

"Žena je jediný tvor v přírodě, který loví svoje lovce a kořist posléze požírá za živa." (Arthur Miller)

Pokud se člověk na věc podívá takhle z odstupu okem pesimisty, vpravdě i ty nejsladší plody na jazyku trpknou jako pelyněk a slunný sváteční den je obrácen v nejčernější noc z neděle na pondělí. Pak mužové rezignovaně vypoví věrnost svojí dosavadní vlajce...

"Lepší tmavé pivo než Karolina Světlá." (Jan Neruda; on to teda asi nikdy neřekl, ale bylo by pěkné, kdyby řekl.)

...čímž se dostáváme k problematice nevěry. Z toho, co se tak obecně říká, i z toho, co se tak obecně dělá, to asi nebude nic extra těžkého, tedy alespoň zprvu. Protože...

"Každé zboží má svého kupce." (česká lidová moudrost)

...a podle toho, co tvrdí muži zkušení, může to být jen záležitost vhodného bytového zařízení. Tenhle je vyslovený optimista:

"Je to často jen otázka nábytku. Pro ženu je těžší zůstat věrnou v pokoji s gaučem než v místnosti, kde jsou jenom židle." (Étienne Rey).

Osobně však soudím, že tohle už je vysloveně příliš zjednodušený pohled. Ovšem co jsem tak pátral, světové autority se na věrnost žen dívají se zarputilým přesvědčením, že té pravé je jako šafránu:

"Není počestných žen, které by tím nebyly už dlouho znuděny." (de La Rochefoucauld)

Moudrost židovských anekdot se ovšem s daným fenoménem dokázala vyrovnat a nabízí paroháčům poměrně povzbudivý úhel pohledu, který má svoji logiku:

- "Poslouchaj, Kohn, moc hezkou ženu maj, ale radši ani nechtěji vědět, co se o ní povídá..."
- "Ale vždyť já vim. No a co? Však mi řeknou sami, Taussig: Co by měli radši, 20% podíl ve vyhlášený fabrice, nebo starou trafiku celou jenom pro sebe?"

Nu, a co tak říci na závěr? Těžká věc, ta ženská otázka. Takových světových autorit jsme tu nechali promluvit o ženách a nakonec stejně zbývá ono cimrmanovské "Víme vše: Nevíme nic." Plyne z toho jasné ponaučení:

"Je jeden jediný způsob, jak zacházet se ženami. Bohužel nikdo ho nezná." (Chaplin)

Nakonec proč nad tím dumat. Na čem se kupodivu všechny oslovené autority shodly; Stejně je to nakonec žena, kdo hraje první housle, a když si usmyslí, marno se vzpouzet. Vždycky má na vás nějaký nástroj po ruce; ostatně je to zřejmé na následujícím konkrétním příkladu:

"Vysoké podpatky vynalezla žena, kterou muži líbali pořád jenom na čelo." (Christopher Morley)

Zkrátka život se ženami je pěkná džungle, ne jedna, ale dvě knihy by se o ní daly napsat. O čemž ví svoje chlapík, který se na problém podíval s osvěžujícím odstupem a vybudoval tak v té divočině nečekanou oázu klidu:

"Žena, to je pořád jenom žena; ale takové cigárko, to je pane pokouřeníčko!"

Tak pravil sám veliký Rudyard Kipling.

(Zdroj)