Vymývání mozku - konec srandy

3. únor 2009 | 15.25 |

Aby naše "léčba" byla úspěšná, musíme si uvědomit všechny své hluboce zakořeněné mentální návyky. Přitom obvykle začneme mluvit o svém stavu, stěžovat si na něj nebo jeho příčinu hledat v druhých. Problém se dostává do popředí naší pozornosti a my se s ním začínáme vyrovnávat. Často tím k sobě přivoláme učitele, přítele, skupinu lidí nebo knihu, která nám odhalí nové řešení.

Zpočátku se nám může zdát, že je náš přístup hloupý a nesmyslný. Možná nám může připadat příliš jednoduchý nebo nepřijatelný. Nechceme udělat první krok - všechno se v nás vzpírá. Často můžeme mít dokonce i zlost.
Taková reakce je velmi užitečná, uvědomíme-li si, že právě ta je prvním stupněm léčení, prvním krokem na naší nové cestě.

Netrpělivost je jen další forma odporu. Je to odpor k učení a ke změně. Když chceme všechno hned, nemáme dostatek času, abychom se naučili to, co k řešení potřebujeme.

Chceme-li se dostat na jiné místo, nestačí to jen chtít. Musíme se zvednout a krok za krokem postupovat tam, kam se chceme dostat. Nestačí sedět na židli a chtít být jinde.. S našimi problémy je to stejné. Už-už je chceme mít vyřešeny, ale nejsme ochotni se zabývat maličkostmi, které nám k tomu dopomohou...

Je čas uznat a připustit vlastní odpovědnost za to, že jsme vytvořili určitou situaci nebo podmínky. NEOBVIŇUJME SE PŘI TOM, ŽE JSME "ŠPATNÍ", protože jsme právě takoví, jací jsme. Uvědomte si svoji vnitřní sílu, která naše myšlenky přetváří ve zkušenost. Dosud jsme tuto sílu používali nevědomky k vytváření něčeho, co jsme nechtěli. Teď se ji učíme využívat vědomě a pozitivně tak, aby nám byla užitečná.

Naším nejtěžším úkolem je řešení problému, který je v dané chvíli nejobtížnější. Zbavit se odporu, který v nás to řešení vyvolává - zbavit se toho hloupého pocitu, který nás popadne, když provádíme naše cvičení před zrcadlem. Nedopusťme, aby nám vlastní odpor bránil ve vůli ke změnám.

Pracovat můžeme na dvou úrovních:
1) sledovat svůj odpor
2) pokračovat v mentálních změnách

Naše chování často prozrazuje náš odpor - když se nám něco nelíbí:
Změníme předmět hovoru.
Odejdeme z místnosti.
Jdeme do koupelny nebo na toaletu.
Přijdeme pozdě.
Onemocníme.
Odkládáme práci tím, že:
- děláme něco jiného,
- neustále se zaměstnáváme nepodstatnými, náhražkovými maličkostmi,
- marníme čas.
Díváme se jinam, nebo z okna.
Listujeme tím, co nám padne do ruky.
Nedáváme pozor.
Začínáme, nebo končíme vztah.
Vyvoláváme poruchy a rozbíjíme věci - auta, domácí spotřebiče...

Názor, který si vytváříme na druhé, má často ospravedlnit náš vlastní odpor. Prohlašujeme například:
Stejně je to na nic.


On(a) by tomu nerozuměl(a).
K psychoterapeutům chodí jen blázni.
Stejně mi nepomůže.
Nezvládl by můj vztek.
U mne je to něco jiného.
Nechci je obtěžovat.
Ono se to vyřeší samo.
To nikdo nedělá.

Vyrůstáme s nejrůznějšími přesvědčeními a myšlenkami, které stojí na počátku našeho odporu ke změnám:
Není to hotové.
Není to ono.
To se nedělá.
U nás doma se to takhle nikdy nedělalo.
Láska není nic pro mne.
Je to nesmysl.
Musí se kvůli tomu dojíždět.
Je to namáhavé.
Je to příliš drahé.
Trvalo by to příliš dlouho.
Nevěřím tomu.
Nejsem ten typ.

Vysilujeme se a používáme to jako výmluvu pro vlastní odpor ke změně:
Tady na to není vhodné prostředí.
"Oni" mi nedovolí se změnit.
Nemám správného učitele.
Můj lékař s tím nesouhlasí.
Nechtějí mě uvolnit z práce.
Nechci, aby mě ovlivňovali.
Je to jejich vina.
Nejdříve se musejí změnit "oni".
Jakmile budu mít........, udělám to.
Ty tomu nerozumíš.
Oni tomu nerozumí.
Nechci mu (jí) ublížit.
Je to proti mému přesvědčení.

Vžitá přesvědčení o sobě samých využíváme jako omezení nebo ospravedlnění odporu ke změně. Jsme příliš:
-staří
-mladí
-tlustí
-hubení
-malí
-velcí
-líní
-silní
-slabí
-hloupí
-chytří
-chudí
-neschopní
-lehkomyslní
-vážní
-upjatí, a tak dále...
Je toho na nás prostě moc.

Náš odpor se často projevuje jako zdržovací taktika. Vymlouváme se:
Udělám to později.
Teď nedokážu přemýšlet.
Teď nemám čas.
Příliš by mě to zdržovalo od práce.
Skvělý nápad, příště to tak udělám.
Mám na práci spoustu jiných věcí.
Zítra to promyslím.
Hned, jakmile dokončím......
Hned, jak se vrátím.
Teď se to nehodí.
Je příliš brzy/pozdě.

Další formou odporu je přímé popírání potřeby jakékoli změny:
Nic mi není.
S tím se nedá nic dělat.
Minule to takhle šlo.
Nač něco měnit?
Když si toho nebudu všímat, možná to přejde samo.

Ovšem nejpočetněji zastoupenou kategorií je strach. Strach z neznámého:
Ještě nejsem připraven(a.)
Co, když se mi to nepodaří?
Mohou mě odmítnout.
Co by na to řekli lidi?
Nechci šťourat do vosího hnízda.
Bojím se to říci (manželovi, manželce, příteli...).
Vím toho příliš málo.
Může se mi něco stát.
Možná se kvůli tomu budu muset změnit.
To může stát fůru peněz.
To raději umřu, nebo se rozvedu.
Nechci, aby věděl(a), že mám nějaký problém.
Bojím se dát najevo, co cítím.
Nechci o tom mluvit.
Nemám na to energii.
Kdo ví, jak to může skončit?
Možná přijdu o svou nezávislost.
Je to příliš složité.
Teď na to nemám peníze.
To mi zničí zázemí.
Beztak to nebude dokonalé.
Mohu ztratit přátele.
Nikomu nevěřím.
Může mi to poškodit pověst.
Nejsem na to dost dobrá....

Seznam by mohl pokračovat až do nekonečna. Našli jste některý způsob, jakým si odporujete vy?

Už jsme si několikrát povídali o cvičení se zrcadlem. Zrcadlo odráží, co k sobě cítíme. Zřetelně zobrazí oblasti, které potřebují změnu, chceme-li žít harmonickým a plným životem.

Kdykoli projdeme kolem zrcadla, podívejme se sami sobě upřeně do očí a řekněme si něco pěkného, něco pozitivního. Nejúčinnější je dívat se do zrcadla a říkat to nahlas. Okamžitě si uvědomujeme svůj odpor a můžeme jej rychleji zvládnout. Dívejte se do zrcadla i při čtení těchto textů. Používejte zrcadlo i při opakování pozitivních tvrzení a sledujte, kde se projevuje odpor a kde jste naopak otevření a přístupní.

Teď se podívejte do zrcadla a řekněte si: "Jsem ochoten/ochotna se změnit."

Uvědomte si své pocity. Jestliže váháte nebo odporujete, nebo se cítíte hloupě, protože změnit se nechcete, ptejte se sami sebe proč. Na jakém starém přesvědčení lpíte? Nic si nevyčítejte! Jen pozorujte, co se děje a co vyplouvá na povrch. Právě to nám působí spoustu potíží.Víme, odkud to přichází?

Jestliže máme dojem, že používaná tvrzení neúčinkují, bylo by příliš jednoduché prohlásit, že pozitivní tvrzení jsou k ničemu. Není pravda, že nejsou účinná. Jen musíme udělat ještě další krok před tím, než s nimi začneme pracovat.

Každý svůj zvyk, každou zkušenost, každý mentální návyk, který opakujeme, VNITŘNĚ POTŘEBUJETE. Cosi v nás potřebuje naši "nadváhu", špatné vztahy, zklamání vztek, bídu, nadávky, prostě cokoli z toho, co nám tak vadí.
Kolikrát jsme si říkali: "Už to nikdy neudělám!" A ještě týž večer jsme si dali dort, nebo klobásku, řízek,....atd. A VŠECHNO JSME ZAVRŠILI tím, že jsme si nakonec rozzlobeni řekli: "Nemám žádnou vůli ani sebekázeň. Jsem slaboch." A k celému nákladu viny, který neseme jsme přidali další závaží. Jestliže budeme stále opakovat "jsem magor", nebo "a bude hůř" (hádejte, kde jsem to našel?), podvědomí nám vyhoví. Zkusme to změnit na "Jsem dobrý" a "bude líp". Tím nic nezkazíme. Koneckonců i já mám na svých stránkách velmi "optimistické" barvy a "motivační" citát, že? Měl bych to změnit. Mohl bych to změnit. (Cítíte rozdíl?)

Všechno, čeho se pokoušíme zbavit, je pouze vnější příznak. S vůlí ani sebekázní to nemá nic společného. Příčinou našeho problému je nějaká potřeba, jinak bychom ten problém neměli. Vraťme se o krok zpátky a soustřeďme se znovu na svoji OCHOTU ZBAVIT SE POTŘEBY. Zmizí-li potřeba, nebudeme toužit po negativním mentálním návyku.

Jedním z prvních tvrzení pro tento krok je: "Jsem ochoten/ochotna zbavit se POTŘEBY bolestí hlavy, nadváhy, nedostatku peněz, nebo čehokoli jiného - vyberte si. Řekněte si: "Jsem ochoten/ochotna zbavit se potřeby...- " A POZOR! Vzepřete-li se v tomto okamžiku, další tvrzení jsou neúčinná...

Je nutné rozplést pavučiny, kterými se opřádáme. Jistě víte, že škubáním a taháním se nikdy nepodaří navinout nit zcuchaného klubka nazpátek; musíme trpělivě a něžně rozvazovat uzly. Buďte stejně něžní a trpěliví, až budete rozvazovat uzly na své mysli. A nechejte si pomoci, pokud to potřebujete. Ale především se při tom mějte rádi. Klíč spočívá v OCHOTĚ OPUSTIT STARÉ.

Patří-li k našim mentálním návykům i přesvědčení, že si něco nezasloužíme, obvykle se to projevuje tak, že něco odkládáme. Sebekritika se naprosto míjí účinkem. Jen ještě více zlenivíme a budeš všechno odkládat na jindy. Řekněte si:

CHCI SE ZBAVIT POTŘEBY TOHO, ŽE SI NIC NEZASLOUŽÍM. ZASLUHUJI SI TO NEJLEPŠÍ A S LÁSKOU TO PŘIJÍMÁM.
PO NĚKOLIKA DNECH, KDY BUDU TOTO TVRZENÍ OPAKOVAT, SE VNĚJŠÍ PŘÍZNAK MÉHO PROBLÉMU ZAČNE AUTOMATICKY ZTRÁCET.
VYTVÁŘÍM NÁVYK SPOKOJENOSTI SÁM/SAMA SE SEBOU A PROTO UŽ NEMÁM POTŘEBU ODKLÁDAT TO, CO MI PROSPÍVÁ.


Všimli jste si, že tato tvrzení lze aplikovat na některé negativní modely nebo vnější příznaky v našem vlastním životě? Neztrácejte čas a energii a přestaňte si vyčítat něco, s čím nepohneme, dokud nezískáme určité přesvědčení. ZMĚŇME SVÉ PŘESVĚDČENÍ...

Většinu z toho, co máme, všechno negativní i pozitivní, jsme přijali do věku tří let. Naše zkušenosti jsou založeny na tom, co jsme do té doby nabyli a čemu jsme uvěřili. Způsob, jakým s námi zacházeli naši blízcí v dětství, je obvykle totožný s tím, jak se sebou zacházíme my nyní. Osoba, které něco vyčítáme, je to tříleté dítě ukryté v nás. Když si něco vyčítáme, když si nadáváme, ve skutečnosti takhle krutě zacházíme s dítětem v sobě.

Pokud se na sebe zlobíme za to, že jsme ustaraní a bojácní, představme si, že jsou nám tři roky. Jak byste se zachovali, kdyby před vámi stálo tříleté dítě a bálo se? ZLOBILI BYSTE SE NA NĚJ? KŘIČELI BYSTE PO NĚM? NEBO BYSTE K NĚMU VZTÁHLI RUCE A UTĚŠOVALI HO, DOKUD BY SE NEUKLIDNILO A NECÍTILO V BEZPEČÍ? Možná vás vaši dospělí neuměli v dětství utěšit. Teď jste dospělí vy, a nedokážete-li dítě v sobě utěšit, měli byste se to naučit.

Co se stalo v minulosti je dokončené, završené a nelze to změnit. Je to pryč.V přítomnosti máme možnost zacházet se sebou tak, jak to očekáváme od druhých. Vyděšené dítě nepotřebuje nadávky. Potřebuje utěšit. Když se budeme zahrnovat výčitkami, budeme ještě vyděšenější. A pak už se nebude ke komu obrátit. Jestliže se dítě v nás necítí v bezpečí, způsobuje to mnoho problémů. Vzpomínáte, jak chutnalo ponížení, když jsme byli malí? Stejně se cítí to dítě, co v sobě skrýváme...

BUĎTE K SOBĚ LASKAVÍ. ZAČNĚTE SE MÍT RÁDI. BUĎTE SAMI SE SEBOU SPOKOJENÍ. To malé dítě v nás to potřebuje, aby ze sebe mohlo vydat to nejlepší...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Vymývání mozku - konec srandy bublina* 04. 02. 2009 - 00:20
RE(2x): Vymývání mozku - konec srandy valach ostravski 04. 02. 2009 - 07:01