O víkendu týden před koncem března se mi Štěně nezdálo být v pohodě. Tězce dýchalo a v sedě bylo vidět, jak s ním cloumá každý úder jeho psího srdíčka. Cvičilo to s ním tak, že psík vypadal, jakoby v pozoru "srážel paty" s každým úderem srdce. Ale protože to bylo v sobotu večer, dospěl jsem k závěru, že počkám do pondělka a jestli se to nezlepší, zajdeme k veterináři. Ovšem během neděle se zdála situace být normalizována a tak jsem Rexe sice sledoval, ale hleděl si zejména svého zdravotního stavu, který taky zrovna nebyl na špičkové úrovni.
Leč po té smutné záležitosti se Šarikem došlo k recidivě a přestože byla opět sobota, spěchal jsem s Malým k doktorovi. Veterinář i s dcerkou (je to jeho následovník, provozují ordinaci společně) se na mě zděšeně podívali - přece jenom, když jsem je vzbudil téhož dne už ve dvě hodiny nad ránem, s obavami zjišťovali, co se děje. Vysvětlil jsem jim tedy, která mlátí a že Štěně chci prohlédnout, protože se mi nelíbí, jak dýchá a jak mu tluče srdce. Měli tam ovšem kočičku na zákrok a už byla pomalu spící, museli jsme chvilku počkat. Tu zhruba třičtvtěhodinku jsem využil pro návštěvu maminky, která v týdnu před tím byla dvakrát sanitkou v nemocnici s pankreatitidou či čím to vlastně - opravdu jsem si ten poslední březnový týden "užíval" velmi intenzivně.
Vrátili jsme se, kočička byla po zákroku a přišli jsme na řadu. Postavil jsem psíka na vyšetřovací stůl, doktor ho prohlédl, poslechl si srdce. Dal stetoskop dceři aby si ho taky poslechla a ptá se jí: "Slyšíš to tam taky?".
Paní doktorka přikývla.
"Uděláme EKG."
Křivka se doktorovi nezdála, tak psíkovi oholili srst z části hrudníku na pravé straně, položili jsme ho na levý bok a veterinář po příslušných přípravách jako zapojení přístroje a namazání Štěnětova boku gelem začal jezdit po psíkovi sondou - dámy to nejspíš znají velmi dobře, zejména ty, co mají děti, řekl bych, že jde o tentýž přístroj. Viděl jsem tedy psí srdíčko a viděl jsem v jeho části i "cosi bílého" nad čím se oba veterináři pozastavovali a vážně pokyvovali hlavami. Bylo mi jasné, že se stahují mračna, protože doktora znám už dlouhá léta a vím jak vypadá, když je situace vážná a kdy je situace zoufalá..
A taky že stahovala. Temná, temnější a nejtemnější. Pak udeřil blesk a zaduněl hrom. Konečný verdikt zněl děsivě - diagnóza infekční endokarditida. Toho dne jsem na to téma ještě moc nevěděl, stejně jako na téma torze žaludku, ale co jsem si zapamatoval bylo neskutečně, ale neskutečně frustrující. Po těch všech ranách Osudu ještě i Štěně. Proč? Tak mladý a milý psík. Za co?
Takové a podobné myšlenky se mi honily v hlavě. Ze šelestu na srdci se vyvrbila nedomykavost chlopně mezi komorami a dýchavičnost způsobená nedokysličením krve, která se vrací částečně zpět do aorty. Tedy, alespoň takto jsem si to celé zapamatoval - odborníci prominou a uvedou to v komentářích případně na pravou míru - pro mne to ovšem znamená, že o svého Malého Baskervila přijdu. A nevím dne ani hodiny, protože k selhání srdce může dojít naprosto kdykoli. Čili žádný výcvik, žádné procházky a už vůbec ne ty dlouhé, nýbrž jen tolik, co si sám psík určí. Je to jako u lidí - žádná zbytečná námaha není povolena - ale vysvětlujte osmiměsíčnímu vlčákovi, že se má šetřit.
A tak mám štěně-kardiaka. Dávám mu antibiotika, protože zdrojem infekce jsou nějaké stafylokoky a jiné bakterie. Má už druhá, protože krevní obraz nebyl podvakrát v pořádku - ty mikroskopické mrchy jsou díky nezodpovědným lidem čím dál odolnější - dobírejte kurva ty prášky, když máte chřipku! Malej dostává léky na snížení tlaku, aby srdíčko tolik nenamáhal a přidali jsme i léky na srdeční arytmii. Zdá se, že to snáší, samozřejmě se mu snažím situaci zpříjemnit. Uvažoval jsem, jak do něj tabletky dostat, ta antibiotika nemají - jak se zdá - zrovna příjemnou chuť. Z masa i z klobásek mi je začal postupně vyplivovat a už se na mě dívá podezřívavě, když mu něco předkládám. Ale nakonec jsem ho přesvědčil. Antibiotika drtím, léky na tlak a arytmii jen přidávám do rozmíchaného vajíčka. Psíkovi to chutná a vajíčka pro mě nejsou problém, tak jsme si z toho vytvořili rituál. Malý mě budí ráno pravidelně kolem šesté a večer zase kolem šesté už postává v kuchyni a čeká. Vstávat v šest ráno je pro mě peklo. Ať vstanu, kdy vstanu, před jedenáctou se nevzbudím. Ale co bych pro toho malého blbounka neudělal?
Zatím spolu - zatím živi. Děkuji Osudu/Prozřetelnosti/Vesmíru za každý další den, kdy s ním jsem - ne nadarmo jsou psíci léčiteli lidských duší. Psi milují bezvýhradně.
Rex už sice ne tolik, ale pořád ještě teskní po Šarikovi. Je to na něm vidět, pořád ho ještě hledá a protože jeden pes je málo, pojedeme s dcerkou za týden ke Zlínu Štěněti pro kamaráda. Dva psíci se spíš zabaví a nevymýšlejí tolik ptákovin, jako když je jeden sám.
A abych nezapomněl. Obrovské díky Amélii.. To děvče snad má svatozář...
