Článek Tři kroky ke štěstí
Komentáře k článku: Tři kroky ke štěstí
apok@lypsÍk: Miluju Tě a jsem vděčnej, že tu jsi. Jsi první, koho jsem dnes ve virtuálnu potkal. Předcházelo tomu setkání v reálu - no musím já zrovna narazit na sousedku, tu babu, protivnou už od pohledu?! Ale pravda - kdyby tu nebyla, chyběla by mi. Něco musí ty klady přece vyvažovat, abychom se štěstím nezbláznili... Když se někomu dívám do očí, hlídám si při tom peněženku a pivo, člověk nikdy neví... A bod3? Většinou to dopadne podle rčení "čiň čertu dobře,..." Ale myslel´s to dobře. U normálních lidí to může fungovat. V každém případě jsem opravdu rád, že jsi tu, valachu...! A nejenom Ty...
valach-ostrawski: Už Kristus před nějakými dvěma tisícovkami let říkal "milujte své nepřátele", proto ta banda s ručníkem vítězně táhne napříč Evropou..
Ty seš cynik asi tak jako já. 
Hele, kdybys náhodou bloumal po Divokém Východě někdy tady kolem, tak nemusíš hledat nocleh...
valach-ostrawski: To je jednoduché - předávat to dál. Sdílená radost je dvojnásobná radost.
http://dennapicu.pise.cz/170968-usmivej-se.html
amelie00: Často říkám lidem okolo, že je mám ráda a že mi na nich záleží. Ale vztáhnu-li to k autismu, nejde mi to. Oční kontakt můj manžel a dcera nesnášejí, nedívají se na mne. Marně jsem se snažila je to naučit. U Jendy mi to jde možná trošku líp, asi proto, že na tom pracuji od malička.
Ad 3. S tím mám u svého autisty taky blbou zkušenost...řeknu-li to, zákonitě vzápětí přijde úder, podpásovka, cokoliv, jen aby mě odehnal. Čím dál jsem, tím pro něj líp. Nechce abych byla blízko. Nevím, zda to píšu srozumitelně. Vždycky, když jsem se přiblížila, dostala jsem "ránu". Po 16 ti letech už nemůžu.
valach-ostrawski: I u "normálního" chlapa je přirozené nedávat najevo city; je to totiž považováno za slabost - máme to v genech a stovky tisíc let nám, nebo lépe našim předkům, to umožňovalo přežít. Proto si Apok@lypsÍk hraje na cynika, já na pesimistu...
Jinak Tebe by měli svatořečit už teď...
lentilka®sdeluje.cz: "Miluji tě" je příliš intimní. Vyhrazeno jen pro nejbližší. To jsou ty drobné nuance, které někdo možná ani nevnímá, ale já to mám takhle nastaveno.
Mám vás všechny tady ráda, bando grafomanská. A děkuju, že mi bylo dopřáno vás poznat. Jsem ráda, že tu jste.
(PS: Přečetla jsem "Proč muži...atd.", konečně. Svět je rázem srozumitelnější. Škoda jen, že si to nechce přečíst i ten příslušník opačného pohlaví, obydlí se mnou sdílející. Snad časem... ho pomalu, nenápadně přesvědčím, že tu knížku vlastně objevil on. A přečtu si ji znovu a budu jásat, jakej mi dal skvělej tip. 
)
valach-ostrawski: Už to, že sis to dočetla ty je pokrok ve vztahu. Spoustu věcí začneš (nebo bys měla začít) brát jako počasí, něco, co nezměníš, protože je to tak nastaveno v takové hloubce, že to chce deset tisíc let dalšího vývoje, aby se s tím dalo hnout.
Prostě jeho chování ti od teď bude výrazně srozumitelnější.
No a já si dovolím silně zapochybovat, že by se ti podařilo ještě za mého života ho přesvědčit k tomu, aby si Peaseovy přečetl. Možná bys mohla nejdřív zkusit film..?
lentilka®sdeluje.cz: Ale Kuky je dobrej čtenář. Čte rád a hodně. Jen prostě nesmí mít pocit, že je mu něco vnucováno (to asi znáš, ne? ). Ve spoustě věcí se snažím řídit Peaseovic radami. Například když tatínek telefonuje, převelím příšerky na jiné stanoviště, aby mu do toho nekrafaly. Když tatínek čte noviny a já potřebuju něco nutného, upozorním na sebe tím, že se ho dotknu.
Ohromně jsem se pobavila u popisu toho řízení auta. Kuky mi na kruháku zásadně říká "doprava, rovně, doleva", protože kruhák je křižovatka. Já si to holt musím převádět na "první, druhá, třetí". Tuhle jsme se bavili o cestě někam a já se ptala: "Tam, kolem toho růžovýho baráku?". "Nevím, jestli je tam růžovej barák, při řízení nemám čas zírat kolem sebe!".
Ano, myšlenka trojrozměrných map je prostě geniální!
lentilka®sdeluje.cz: Asi ano. Vyprávěl nám známý, že jeho žena taky měla vyježděné tři cestičky a tvrdošíjně je odmítala opustit. Tak jí pořídil navigaci a od té doby se nebojí pustit autem kamkoli.