Už rozumíš?

Když jsou lidé dotčení nebo cítí bolest, ve skutečnosti vlastně často chtějí, abyste je vzali kolem ramen a projevili jim něhu, lásku a pochopení. Potřeba bránit za každou cenu svou hrdost a vážnost vede často k vzájemnému odcizení.

Když se na mne lidé zlobí, držím se zpátky. Chápu, že nevědí, jak jinak se zbavit své bolesti, než se z ní vykřičet. Říkají-li mi, že jsem něco pokazil, že jsem špatný nebo že jsem je ranil a způsobil jim smutek, nepřipoutávám se k jejich slovům. Uvědomuji si, že obviňování druhých je jejich osobitý způsob, jak se zbavit svého vlastního vnitřního pnutí. Nepřebírám za to zodpovědnost. Za svou zlobu nebo smutek jsou zodpovědní jenom oni sami. Možná jsem zapůsobil jako katalyzátor, ale oni už měli předtím svou bolest ve svém nitru. Takže když dají průchod svému hněvu, nezačnu hned argumentovat nebo se bránit. prostě mlčím a mám srdce otevřené.

Až ze sebe všechno vymluví, nenechávám se strhnout, nevysvětluji jim, jak se mýlí, ani že jsem neudělal to, z čeho mne viní. Zadržím svá slova protože jsem si jist, že je to správné rozhodnutí.