Na počátku bylo nikoli slovo, ale před pár lety, tedy před několika páry let, sezóna, kdy jsem topil v domě kvalitním mosteckým hnědým uhlím. Tenkrát to nebyl dobrý nápad. Je moc mokré.
Žiju ve starém domě, který se pokouším v rámci možností udržet v co nejobyvatelnějším stavu a současně pomalu rekonstruovat. Přiznávám se bez mučení, že jde o stavbu tisíciletí, kterou, s pravděpodobností hraničící s jistotou, bude kolaudovat příští generace. Nebo prodávat. Ale to už jsem rozebíral jinde, takže k věci.
Jednu sezónu se stalo, že selhal komín. Není divu, ač čištěný, byl již příliš stár a kondenzát ze spalin z hnědého uhlí a můj způsob škrcení kotle způsobil, že jsme jednak všichni chodili jako vyuzení díky jeho specifickému zápachu, jednak vlhkost prosákla do zdiva.
Zdi vlhké, smradlavé, zvýšené riziko požáru, potože komíny se ve třicátých letech minulého století opravdu nevložkovaly, těleso komínu nad střechou už se pomalu rozpadalo.
A navzdory pravidelnému čištění uvnitř spousta uhlíkových stop - sazí.
Čím výše, tím mokřejších.
Tohle zahořet, asi bych si užil spoustu srandy, i když přímo do komína žádný trám uchycený nebyl.
Padl jasný verdikt. Bude se vložkovat! No jo, ale jak to zařídit, když od dob, co byly vynalezeny peníze nestačí za práci jen poděkovat? Jasně, svépomoc to jistí. Ano, bylo by krásné si postavit svépomocí Schiedela, jenže kde vzít těch šedesát litrů na materiál? Nechat si to udělat "na klíč" nepřipadalo v úvahu ze stejných důvodů. A co bylo největší komplikací - komínové těleso je součástí zdiva - protínají se v něm čtyři stěny.
Nastudoval jsem si trochu literatury a vyzbrojen vědomostmi jsem zvolil cestu postupného párání komínového tělesa zdola nahoru,
vyvložkování, zaizolování
a následného dozdění.
Stejný postup o patro výš v podkroví. Samozřejmě po částech, aby to nespadlo.
A nad střechou celý komín zbourat
a z vápenopískových cihel postavit nový.
Dopustil jsem se několika chyb, z nichž jedna je celkem nepříjemná. Vzhledem k prostoru, jež byl k dispozici - a i tak jsem musel dosekávat - zvolil jsem průměr vložek 130 mm. Je to na hraně, bylo by lepší mít dva-tři centimetry navíc, lépe by se mi reguloval kotel při spalování jiných paliv, než jsou uhelné kaly. Tou méně nepříjemnou chybou je, že jsem vnitřní housenku kamnářského tmele ve vložkách nestrhnul; a ta nyní slouží jako počáteční ostrůvek k usazování sazí. Je tu ovšem jistá perspektiva, že se postupem času odloupne.
Celkově jsem se svojí prací spokojený, za nějakých 6-8 tisíc korun jsem velmi solidně opravil komín a zvýšil jeho bezpečnost na úroveň s původním stavem naprosto nesrovnatelnou.
Jsem prostě dobrej!