Přesně v tuhle dobu (v čase zveřejnění článku) jsem před dvaadvaceti lety byl někde na trase Stará Hrabůvka - Nová Hrabůvka - Dubina 1 sice v pohybu, ale přitom naprosto v bezvědomí. Tenkrát jsem poprvé poznal, co to je "mít okno jak výkladní skříň". A opravdu, ale opravdu si dodnes nepamatuju, kudy všude jsem chodil, ty matné záblesky problikávající pamětí nestojí ani za řeč. Pamatuju si, že od cca 20:30 kdy jsem opustil ubytovnu, kde jsme tenkrát bydleli, až do cca 23:55, kdy jsem začal vnímat, že sedím v bytě u známých v Hrabůvce na rondlu a oslavujeme, si vůbec nic nepamatuju...
Dneska už nic moc, propálený kotel, rezavé trubky a stržený manometr, ale za dob malin nezralých, kdy jsem ještě nějaký ten alkohol snesl a následně jím přesto byl poněkud indisponován, musel jsem draka (nebo opici) nějak rozchodit. Lehnout si do postele a spát znamenalo sebevraždu. A tehdy, před těmi dvaadvaceti lety, byl skutečně pořádný důvod k oslavě - přišla totiž tenkrát na svět moje první dcera. Dobře jsme ji zalili, opravdu dobře; je z ní pořádný kus parádní ženské.
A takové to bylo sladké, když to bylo malé...
Krásné narozeniny Aničko!