Dennapicu | Teče voda teče.

Doba pokročila, je půl na dvě ráno a něco přes, a já, ač poněkud utahán, držím pohotovost, jelikož si šla dcerka zatancovat a tatík slíbil, že bude dělat taxikáře. Viditelně se baví dobře, protože pořád nevolá. Já tudíž mám tak trochu prostor a možnost se toulat vzpomínkami a vybavit si, jaké to bylo, když jsem jednoho dne dospěl k závěru, že to luxusní bydlení na sídlišti s výhledem na jedné straně na Alpy a na straně druhé na Středozemní moře, už si nemohu dovolit dále financovat a přestěhoval jsem rodinu do chaloupky po prarodičích, kde můj táta začal v polovině devadesátých let s rekonstrukcí a já ji stále ještě nedokončil.

Rozmazlení sídlištní obyvatelé se najednou museli přizpůsobit realitě ve formě studené vody - byť tekoucí, suchého záchoda mimo objekt, absence schodiště do patra - no fakt, tam se lezlo po žebříku, navíc dřevěném a poněkud se rozpadajícím - a bez tepla v domě a skladištěm materiálu kam až oko dohlédlo. Už si nepamatuju, co bylo jako první na řadě s realizací, ale tuším že zrovna septik. Koupil jsem plastovou šestikubíkovou "vložku", vykopal díru - tenkrát mi ještě moje draze milovaná choť pomáhala a hlínu rozvážela na kolečku po pozemku a srovnávali jsme terén, vybetonoval podklad, septik usadil a protože jsem byl tenkrát blbý jak tágo (tedy ne, že by se to nějak výrazně zlepšilo, ale zlepšilo se - i když čím víc vím, tím víc vím, že vlastně nic nevím) tak jsem udělal pár chyb jak při usazování, tak při dokončovacích pracech. Leč septik už léta slouží a není s ním problém, takže to snad dopadlo docela blbuvzdorně. Pak už jen stačilo vykopat příkopy pro napojení odpadových trubek, trubky poskládat, vyspádovat, utěsnit a dostavět záchody.

Kdo zažil noční vycházky z postele na pole do 30 metrů vzdálené kadibudky mokrou trávou za deště, větru a plískanice, kdo musel lézt po žebříku z patra do přízemí a až pak ven uprostřed noci vykonat svou potřebu zima-nezima, ten pochopí s jakou radostí byly přivítány splachovací záchody - nejdříve jeden, potom i druhý. Každá normální rodina totiž by podle mne měla mít aspoň dva záchody, jeden je často fakt málo.

Nevím, jestli to bylo v tomtéž období, ale je vysoce pravděpodobné, že se to překrývalo, vyrobil jsem schodiště. Dodnes si pamatuju, kolik jsem toho nastudoval o tom, jak by to mělo a mohlo vypadat, aby se po tom dalo nějak solidně chodit, jaká má být výška a šířka schodu a jak jsem si kreslil návrhy. Jak jsem vyráběl šablony na držáky uchycení jednotlivých schodnic, skládal schodišťové díly, rozměřoval umístění a svařoval. A vyrobil schodiště, čímž jsme získali spoustu obytného prostoru - místnost nahoře měla asi 60m2 - dnes z ní mám tři pokoje.

Samozřejmě před zimou bylo nezbytné uvažovat o vytápění. Ale protože táta už nebyl, nebylo koho se zeptat kolik uhlí, jak s ním topit a taky spousta místností ani neměla namontovaný radiátor; zejména v nové části domu byla jejich absence velmi citelná. Člověk měl tenkrát hluboko do kapsy - to se nijak zvlášť nezměnilo, ale i tak musel něco vymyslet, protože zima se kvapem blížila a bylo nezbytné konat. Byl to docela hektický rok. Pamatuju si, jak jsem u sklepa na zdi kreslil a počítal čeho a kolik budu potřebovat; sice jsem vzděláním energetik, ale kdybych tušil, že si někdy budu muset počítat topení sám, fakt bych se učil výrazně lépe. Stejně to dopadlo tak, že jsem radiátory nakupoval po výprodejích a sběrnách podle toho, co zrovna kapsa dovolila. Rozvody? Nejlépe do mědi, že? Hovno-hovno, zlatá rybko, kdepak bych vzal prachy na měď a jak bych se ji učil pájet, když Internet tehdy ještě byl v plenkách a běžnému uživateli nedostupný a žádná příručka nikde k dispozici? Dneska? Zjistím, co potřebuju, a nakoupím si po e-šopech.. I těch zkušeností je na rozdávání, leč nikdo o ně nestojí. Ale i tak. Pohoda. Před dvanácti lety to ovšem zdaleka tak jednoduché nebylo. 

Nakonec jsem zvolil pro rozvody trubky z plastu. Svařovat je elektrikou? Jo, to byl můj sen, však jsem si po letech pro ten účel pořídil svářečku plastů, ale v tom roce jsem měl k dispozici jen hořák a dvoukilovku s propan-butanem. A šikovné ruce a chytrou hlavu - pro rýpaly - obojí vlastní. Opět jsem sice udělal pár konstrukčních chyb, ale nijak fatálních a soustava těsnila a začalo se topit. Samotížně, oběhové čerpadlo žere elektřinu. Koupil jsem tenkrát asi padesát metráků hnědého uhlí, někde jsem nějak naškrábal peníze, protože si od doby, kdy jsem si nebyl jistý, jestli příští měsíc vydělám dost na to, abych zaplatil leasing, zásadně nepůjčuju. Uhlí jsme navozili a naházeli do sklepa a mohla přijít zima.

První zima na baráku byloa utrpením. Nevěděli jsme dopředu, co máme čekat a kolik toho zvládneme. Choulostiví a rozmazlení ze sídliště jsme trpěli a klepali kosu. S topením jsme se naučili zacházet velmi rychle velmi opatrně. Tenkrát sice padesát metráků hnědé kostky přišlo asi na deset tisíc i s cestou, ale i tak člověka přímo fyzicky bolelo, když viděl, s jakou rychlostí háže peníze do kotle. Nebylo mi zatěžko v noci dvakrát-třikrát vstát, zajít do sklepa, prohrábnout kotel a přiložit, ale když jsem viděl, že je už po vánocích, do jara daleko a sklep se rychle vyprazdňuje, začal jsem topit méně a pomaleji. A více se oblékat. No a během let jsme se naučili, že pětadvacet je brutálně až nedýchatelno jak je horko a musí-li to být, pak k životu stačí klidně i osm stupňů, zejména když se jde spát.

Ale proč ten titulek? Inu to je tak, před časem jsem se zmiňoval, že mrazy jsou tak šílené, že zamrzl i rozvod vody ve zdi a dokonce snad i radiátory. Chodil jsem to sice nahoru kontrolovat, ovšem až dnes to začalo vypadat, že už to rozmrzá. Byl jsem na obhlídku odpoledne, ale večer jsem už  začal s kočírováním vozu kvůli dcerce, která se potřebovala dostat ke svojí sestře k líčení a úpravě vlasů a tak pozornost nutně polevila. Nad mojí hlavou se ovšem zhruba v téže době začala vznášet katastrofa.

Po návratu domů; u mladší dcerky jsem se zdržel na kafe a na kus řeči, takže ten návrat nebyl obratem, jak bylo původně plánováno, takže doma než jsem zatopil, narubal uhlí, roztopil kotel... Pak jsem chtěl jít odvzdušňovat a jak tak jdu kolem dolní koupelny, slyším stříkat vodu. Ano stříkat. Okamžitě mi bylo všechno jasné. Velmi rychle jsem seběhl do sklepa - opravdu seběhl, už jsem na to fakt až tak dobře - a zastavil hlavní přívod vody. Leč už bylo pozdě. Horní koupelna už plavala a do dolní to teklo skrz strop a po stěnách. Praskla nahoře kartuše v baterii, nebo těsnění u napojení baterie na rozvod; to ještě nevím, zjistím to. Voda tam stříkala nejspíš hodně a hodně dlouho, nejméně několik hodin; na podlaze z hrubého betonu se jí totiž držely asi dva centimetry. Zbytek už byl vsáknutý do podlahy/stropu a kapal a tekl cestou nejmenšího odporu dolů o poschodí níže.

Domem se nyní line vůně čestvě vymalovaných stěn. Vodu jsem dostal z podlahy jen tu, co se nevsákla, a to za použití rotačního mopu. Nedávno jsem ho totiž koupil v tom obchodě, co je tam svět ještě v pořádku za čtyři stovky, a teď jsem vyzkoušel, jaké má ta rotační hlava absorpční schopnosti. Mohu říci jedno. Je skvělá. Vytáhl jsem postupně všechnu dosud nevsáknutou vodu z podlahy a díky rotačnímu efektu ji elegantně vyždímal - ale to až potom, co jsem to stíral nejdříve hadrou na podlahu a ždímal to ručně. Bolelo to, ta voda byla hodně studená.

Bydlení na staveništi má své jisté nepopiratelné výhody, způsobená škoda díky tomu není zas tak velká - jen materiál, který jsem měl uložený "v suchu" aby neztvrdl - omítkové a betonové směsi a lepidla budu moci už jen vyhodit, nejvíc mě ovšem sere, že tu vodu budu muset ještě ke všemi i zaplatit...