Myšlenka dne 07. 02. 2012

Dnes jsem vyzvedávala mé děti ve škole a zastavil mě jeden kantor s tím, že má dotaz, podle jaké metody děti vychovávám, protože jsou jaksi jiné. Prý unikátně zdvořilé, ale zároveň asertivní, nebojí se prohry a umějí vyhrávat.

Řekla jsem mu, že jsem instinktivní rodič, nechodím na přednášky o pozitivním rodičovství, ne...čtu odbornou literaturu, nikdy jsem nekupovala módní vzdělávací hračky, děti chválím i trestám (občas padne i nějaký ten láskyplný pohlavek), mají zodpovědnosti a programově jim nezvedám sebevědomí (you are the best) a stokrát denně jim neopakuju jak jsou jedinečné a jak je miluju. Matematiku je učím hrou (kostky, karty, logik) a ráda je nechávám prohrát, aby si zvykly na život. Zároveň je nutím k drilu násobilky a gramatiky.

Chyby neignoruju, ale opravuju, city neanalyzuju, ale vnímám je, nejsem členem žádného klubu pozitivních matek a místo návštěv hloupých kreativních dílniček či drahých nudných teoretických přednášek, děti učím péct cukroví, používat jehlu a nit nebo psát na počítači (či perem) vlastní pohádky.

Rodičovství není věda a z populární rodičovské literatury a rodičovských teorií mám kopřivku. Jsem odchovancem profesora Zdeňka Matějčka, se kterým jsem kdysi živě korespondovala a který byl normální, na rozdíl od dnešních pseudoodborníků na rodičovství...