Dennapicu | Vyřešte problém s osobou blízkou!

Vážení čtenáři, jak jsme možná zaznamenali v tomto předvánočním čase, všichni jsme se stali součástí mediální kampaně, jejímž cílem je "vyřešit problém s osobou blízkou".

ZDROJ

Následují citace několika novinářů, poslanců apod. :
Tomáš Fránek, aktuálně.cz, 10.12.2010

Policie dostala do rukou další důkaz, že je nejvyšší čas zamezit oblíbené fintě tuzemských řidičů. Když jsou přistiženi při rychlé jízdě, vymluví se, že řídila osoba jim blízká. Vyhnou se tak pokutě za překročenou rychlost, stejně jako za další přestupky.

Tomáš Čechtický, Instikt, 2.12.2010:

Jak funguje berlička "osoby blízké"? Panu Svobodovi například přijde poštou výzva, aby přišel podat vysvětlení, neboť byl vyfotografován, jak projíždí obcí rychlostí 61 km/hod. Pan Svoboda se dostaví a zjistí, že mu policisté nic nemohou dokázat, neboť jeho tvář je na momentce nezřetelná. Pokud pan Svoboda vůz skutečně řídil a je to svědomitý člověk, přizná se a zaplatí pokutu.

Josef Kolina, Lidové noviny, 24.11.2010

I po celý příští rok se budou moci vymlouvat na takzvanou osobu blízkou. V praxi to znamená, že se vyhnou drtivé většině pokut za parkování i mnoha bodovým sankcím za rychlou jízdu. U všech těchto přestupků totiž často nelze zjistit identitu šoféra. (Slovní spojení "výmluvy na osobu blízkou" se v celém textu článku p. Koliny opakuje celkem 5x)

Poslanec za KSČM Karel Šidlo pro LN komentoval situaci, kdy právníci ministerstva vnitra nedoporučili zavádět tzv. objektivní odpovědnost vlastníka automobilu za přestupky takto:

"Je to prohra všech slušných řidičů, kteří výmluvy nepoužívají,"

Aha, autor (vet), 11.12.2010

"To jsem nebyl já, ale osoba mně blízká" , hájí se řada řidičů, kteří jeli příliš rychle, špatně parkovali či udělali jiný přestupek. Ze zákona totiž nejsou povinni svého "blízkého" udat, a tak řada takovýchto prohřešků šoférům projde.

Sokolovský deník, autor koz, 6.11.2010, článek s nadpisem: Osoba blízká ztěžuje práci

"Jenomže pokud se začne pachatel přestupku vymlouvat na osobu blízkou, spouští tím administrativní mašinerii, která neúměrně ztěžuje práci strážníků městských a obecních policií."

"O kvalitě právních norem v Česku něco napovídá i fakt, že existují legitimní návody, jak se vyhnout postihu, případně trestným bodům za přestupek. Podobné návody kolují po internetu. Čas od času se stává, že takový ´internetový´ dopis přistane i v naší poště. Pokud zákon něco takového umožňuje, je něco špatně,"

Spouštěcí akcí k této kampani byla událost, kdy ministerstva dopravy a vnitra odmítla návrh změny zákona iniciovaný komunistickým esenbákem Humlem, který právě problematiku kolem toho, co se nesprávně a účelově nazývá "problém osoby blízké", řešil. Blíží se totiž projednávání novely v parlamentu a je třeba působit na postoje poslanců.

Znova a pro všechny opakuji následující:

Nic jako "výmluva na osobu blízkou" neexistuje.
Neexistuje ani "problém s osobou blízkou", "berlička v podobě osoby blízké", "finta s osobou blízkou" a další podobné nesmysly, které papouškují novinářští ignoranti po někom, jehož identitu ani motivaci raději nezkoumám. Rozhodně to nefunguje tak, jak se nám snaží autoři výše citovaných výroků namluvit, totiž že řidič podezřelý z přestupku přijde někam na úřad a prohlásí, že jeho auto řídila osoba blízká. Takový postup by ho nasměroval k ještě větším problémům, než byl původní přestupek.

To, co existuje a co tyto pány tak trápí, je něco úplně jiného. Je to ústavní právo každého občana nevypovídat proti sobě a proti osobám blízkým, tedy známým a příbuzným. Toto právo je součástí Listiny základních práv a svobod, dalších zákonů a mezinárodních právních standardů. Má hlubokou historickou tradici, sahající zhruba do 16. století. V tomto pojetí platí, že a) občané nemají povinnost "udávat" se před státními orgány b) to se týká i jejich blízkých osob, tedy například příšlušníků rodiny. Ohledně osob blízkých se zde vycházelo z předpokladu, že vztahy mezi lidmi a jejich znehodnocení udavačstvím např. uvnitř rodiny mají větší hodnotu než zájem státních orgánů na dokazování nezákonné činnosti. Tento princip se pochopitelně netýká jen dopravních přestupků, ale jde napříč celým trestním i přestupkovým právem.

Samozřejmě to platí i pro dopravní přestupky a pro situaci, která je velice častá zejména poté, co se především obce a městské policie rozhodly sobě usnadňovat život a ulehčovat práci nákupem automatických sledovacích a radarových systémů. V takovém případě je vyfotografováno vozidlo a podle jeho registrační značky je identifikován vlastník nebo provozovatel. Ten je předvolán na úřad a je po něm požadována výpověď o tom, kdo automobil řídil. Pokud využije svého práva nevypovídat, nedopouští se žádné výmluvy (to ani nemůže, když nevypovídá), nepoužívá berličku, fintu a podobný bullshit, pouze využívá svého práva. Je na policii nebo správním orgánu, jak se k tomu postaví, vyšetřování přestupku tím rozhodně nemusí skončit. Policie může provést ještě další důkazy a pachatele přestupku i tak zjistit, zajistit ucelený kruh důkazů nepřímých anebo ještě lépe používat pouze takové metody odhalování přestupků, které předejdou důkazní nouzi. Pokud tedy mají úřady problém najít pachatele například 60% přestupků, je to důsledek jejich špatné práce.

Úsilí státu toto právo obejít nebo prolomit je enormní. V minulých čtyřech letech se odehrálo na půdě poslanecké sněmovny celkem pět pokusů, jak obejít problém, který správním orgánům vzniká kvůli jejich špatné práci. Byla tak předložena celá řada právních úprav, které měly zamezit tomu, aby občan využíval svého ústavou daného práva. Namátkou - zavedení likvidační pokuty pro toho, kdo v souladu s ústavou této země odmítne udávat svoji rodinu. Přenesení odpovědnosti za přestupky a dokonce trestné činy (!) na vlastníka vozidla ex lege, ze zákona by pak platilo, že přestupek spáchal ten, kdo vozidlo vlastní, bez ohledu na to, zda v něm vůbec seděl nebo měl možnost chování jeho řidiče ovlivnit. Jindy by se obrátil princip presumpce viny, kdy by vlastník vozidla musel úřadu dokazovat, že vozidlo neřídil. Všechny tyto úpravy navrhovali lidé, které jsme zvolili do parlamentu jako naše zástupce a kteří z důvodů, které popíšu dále, našli těžiště své zákonodárné činnosti v omezování občanu ústavou daných práv.

Veškerá tato snaha probíhala víceméně skrytě a proces, kterým tyto návrhy vznikaly, budil maximální pochybnosti. Někteří poslanci, kteří trávili celé měsíce v letargii a jejich poslanecká aktivita se omezovala pouze na pobírání platu, příplatků a náhrad, přicházeli s nezvykle komplexními návrhy, jak "vyřešit problém osoby blízké". Ten se někdy snažili protlačit jako přílepek k jiným zákonům nebo propašovat do druhého nebo třetího čtení. Těžko uvěřit, že se jednalo o jejich práci. Jejich "řešení" se vždy omezovala na problematiku dopravy a bylo čím dál tím více zřejmé, kde je problém. Radnice, často ve spolupráci se soukromými subjekty (například firmou Czech radar zaměstnávající exponenty StB), investovaly nemalé prostředky do nákupu nebo pronájmu různých automatických systémů na měření rychlosti. Ty je mohly umisťovat zcela libovolně a také tak činily většinou s nepokrytým nebo špatně maskovaným záměrem vydělávat peníze na pokutách. Představitelé místních samospráv otevřeně hovořili o "rychlostních pastech na řidiče" a plnění městských pokladen. Pak se ale ukázalo, že v těchto plánech je jedna zásadní chyba. Správní orgány se při projednávání těchto přestupků ocitaly opakovaně v důkazní nouzi, protože byly odkázány pouze na výpověď registrovaného vlastníka vozidla. Když jí nezískaly, musely přestupkové řízení ukončit pro nedostatek důkazů. Hledaly cestu, jak z toho ven a ze dvou možností, které měly, si vybraly tu "snažší" - ovlivnit právní prostředí v zemi.

Nyní zde máme pokus šestý, který je podle všeho motivován stejně. Jeho iniciátorem byl komunistický esenbák a "dopravní expert" Huml, poslanec za Věci veřejné. Jeho sloganem se stalo cosi, co označuje jako holandský model. Kdyby Huml popisoval svoje poznatky nějakým Holanďanům, asi by z něj byli dost překvapeni. Ostatně ani nelze předpokládat, že by nepříliš bystrý Huml s jeho chatrným vzděláním a jazykovou vybaveností nějak detailně studoval nizozemskou legislativu. V jeho podání "holandský model" znamená, že za přestupek odpovídá ten, na koho je vozidlo registrované - "expert" Huml si z právní úpravy v Nizozemí prostě vybral to, co se jeho esenbáckému mozečku líbilo nejvíce. V Nizozemí nenese majitel vozidla odpovědnost za přestupek, ale za zaplacení pokuty. Přestupek není v případě, že viník přestupku není zjišten, zaznamenán do registru. Současně je třeba poznamenat, že takovou praxi provozuje v našem geografickém prostoru pouze Nizozemí a dopracovalo se k ní poměrně složitým a dlouhým procesem v jeho vlastním právním a společenském prostředí, takže není žádný zvláštní důvod brát si příklad právě z něho.

Pokud Humlovu konstrukci domyslíme do konce, dojdeme ke zcela absurdním závěrům. Co dělat, když se řidič vozidla sám dozná? Přijde potrestat řidič, vlastník nebo oba? Nejlépe oba, aby stát získal více peněz na pokutách. Lze vůbec vydat řidičský průkaz někomu, o kom je dopředu známo, že bude páchat přestupky? Co je vlastně účelem pokuty? Potrestat toho, kdo spáchal něco nesprávného, nebo zajistit příjem fiskálu? Dopravní přestupky jsou pouze částí přestupkového práva, proč usilujeme o to, aby pro přestupky v dopravě neplatil princip zavinění, zatímco pro přestupky proti veřejnému pořádku ano?

Zajímavým faktem také je, že v průběhu těch šesti pokusů o prolomení ústavy naprosto nikdo nepředložil žádný rozbor toho, k čemu vlastně bude toto prolomení ústavy dobré. Proč bych se měl jako občan tohoto práva vzdát a co mi to přinese. Pouze je nám opakovaně sdělováno, že "problém s osobou blízkou" je třeba "řešit". Na co vlastně mají nesprávné postupy úřadů při prokazování vlastně ve skutečnosti vliv? Zhoršují vnímání práva občanem? Zavádějí do právního systému nerovnost před zákonem? Ztěžují práci policie? Zvyšují počet dopravních nehod? Budou naše silnice bezpečnější, když si expříslušník Veřejné bezpečnosti Huml splní sen a prolomí ústavu? Nic takového nebylo nikým analyzováno, doloženo, neexistuje o tom žádná oficiální zpráva.

Ani jeden z bojovníků proti "fintě" popsané v Ústavě ČR se také nezamyslel nad tím, co když opravdu je osoba pachatele přestupku od osoby vlastníka odlišná? Půjčování aut mezi lidmi je přece normální, například uvnitř rodin. Je to tak, že se řidiči vždy "vymlouvají na osobu blízkou", anebo se jim "pouze" ekluje udávat úřadům vlastní manželku nebo děti? Tedy - abychom našim novinářům nekřivdili - možná se nad tím zamysleli, ale jejich úkolem v minulých dnech bylo vytvářet pokud možno jednolitý obraz celé události, tak to zase pustili z hlavy.

Ve skutečnosti znamenají všechny tyto snahy jednoznačný vzkaz státu občanům. Zní asi takto:

Je nám jedno, kdo je pachatel přestupku, rezignujeme na to, abychom jej hledali. Zajímá nás jen, abychom získali peníze z pokut.

Výše uvedené řádky se týkají všech občanů ČR bez výjimky, bez ohledu na to, zda jezdí autem svým, cizím nebo vůbec ne, páchají nějaké přestupky, schválně nebo z nedbalosti. Je to jako když se ukrajuje salám. Jistě, jedno tenké kolečko nemá na délku ani kvalitu celé štangle téměř vliv a možná ho jsme někteří ochotni obětovat bestii v zájmu "lepšího zítřka" v očekávání lepších a delších salámů - stejně jako to minulé a předminulé kolečko, ale faktem je, že salám se s každým kolečkem zmenšuje a tohle, o co se hráje kolem "problému osoby blízké", není žádné tenké kolečko, ale pořádné zakrojení. Příště si pak budeme moci přečíst od pánů Koliny nebo Fránka články o tom, že je třeba "vyřešit problém" s požadavkem na spravedlivý proces a s těmi otravnými obhájci, kteří u soudu "ztěžují práci soudce a státního zástupce", kvůli čemuž se nepodaří "odsoudit 70% obviněných podle představ žalobce" a soudní líčení se kvůli "fintě s obhájcem" příliš dlouho táhnou (finta s právem na spravedlivý proces tvoří v LZPS hned další článek po fintě s osobou blízkou), případně "vyřešit problém svobody projevu", "najít bič na nedoktnutelnost obydlí" nebo se po gottwaldovsku vypořádat "s berličkou listovního tajemství". Myslím, že tohle není svět, který chceme, pokud ovšem nechceme fašismus.